Antiliino povídkové smetiště

Co nejrychleji to šlo, mířila jsem domů. Věděla jsem, že otec se má co nevidět vrátit a že by se ptal. Sice bych se z toho dokázala vymluvit, protože on nepředpokládal, že dovedu lhát, ale neměla jsem to ráda. Potřásla jsem hlavou, když mi došlo, jakým stylem uvažuji. Ráda, nerada, to byly soudy vlastní lidem. Takové více přemýšleli, co je výhodné pro naši společnost.  Alespoň většina.

K mé smůle tam však již byl, když jsem vešla. Chvíli jsme na sebe jen hleděli a já vnímala jen jeho chladný pohled a zvuk odkapávající vody. Neodvážila jsem se otřepat, ne v této situaci. Zavrtěl nade mnou hlavou.

„Nepotřebuji slyšet, kde jsi byla.“

S námahou jsem přepnula do opravdu odlišného jazyka taků. „Otče…“

„Cítím z tebe člověka.“ To mě překvapilo. Čekala jsem, že voda jeho pach smyje. Nejspíš ne úplně.

„Byla jsem se podívat v přístavu. Vím, že to nemáš rád, ale ujišťuji tě, že jediné, co tam obdivuji, jsou lodě.“ Ze všech sil jsem se snažila, aby se mi nechvěl hlas. To by byl konec.

„O tom jsme již mluvili. Obdivovat jejich lodě je lidské. Nemůže se ti líbit stroj, který nemá vlastní vůli.“ Naše lodě ji měly. Pro čistokrevné taky to byla samozřejmě výhoda, ale mě lodě nesnášely. Měla jsem jen jednu, která mě na palubě jakž takž snesla. „Kromě toho, musela jsi nějakému člověku být pořádně blízko.“ Lidé by řekli, že mi to vyčítal, ale on spíše přemýšlel nahlas. Správně bych to tak měla vnímat a nechat ho, přinejlepším mu jen přikyvovat, ale já jsem nebyla správná taka.

„Zajímá mě, jak fungují, to je vše, otče. A co se týče toho druhého…“ Odmlčela jsem se. „Omylem jsem se moc blízko přiblížila k jednomu rybáři. Ale neviděl mě.“

„Běž se podívat na vejce,“ přikázal mi. Ani mě ta rychlá změna tématu nepřekvapila. Když už se nebylo o čem bavit, nestálo za to ten rozhovor ukončit, jako to dělávali lidé. Prošla jsem našim prostým domem, vybaveným jen tím, co taka potřebuje, až do zadní místnosti. Když jsem pohlédla na vejce, okamžitě jsem si zase vzpomněla na Finna.

Nemohl vědět, o jak hloupou věc se pokoušel. Nechtěla jsem mu to ani říkat, protože pak by se vejce možná stalo ještě cennějším. Nebo možná ne cennějším, ale určitě by ho chtěli. Nezískají ho ale ani pro zlato, ani z jiného důvodu. Znovu ne. Jednomu člověku se to sice povedlo, což byla má chyba, ale už se to nebude opakovat. Naštěstí byl ten člověk pověrčivý a myslel si, že je kradené zlato prokleté. Prokleté nebylo, a už vůbec nebylo ze zlata, ale to lidem nemohlo dojít. Nevěděli, že je to vejce od nás.

Přesto jsem si přála, aby ho Finn přestal hledat. Ne, že bych se bála, že ho najde. K nám domů nevkročí. Ale byl ten typ odhodlaný člověka, který půjde i nad limit svých sil, aby něco dokázal. Svým způsobem jsem ho za to obdivovala, protože to jsem nikdy nedokázala, ale nechtěla jsem, aby se znovu vyčerpal pro nic. Věděla jsem ale, že mě neposlechne.

Potřásla jsem hlavou a raději jsem se věnovala tomu, čemu jsem měla. Vzala jsem vejce do náruče a otáčela ho ze všech stran, abych se ujistila, že není prasklé. Ne, že bych se toho bála kvůli tomu, že by se rozbilo. To jsem dokonce i chtěla. Věděla jsem však, že je nemožné, aby se poškodilo pádem. Kdyby praskalo, znamenalo by to, že je můj úkol u konce. Podle lidí bych měla cítit radost, podle taků chladné uspokojení z toho, že se povedlo něco tak pro nás cenného. Ale já jsem se spíše bála, co se bude dít. Věděla jsem, že to bude o dost jiné než v mém případě, ale co když přes všechno i v tomto převáží lidská stránka?

Vzala jsem si jednu z mnoha knih, přestože jsem si vůbec neplánovala číst, a vyšla ven. Sedla jsem si tam, kde předtím, než jsem potkala Gera. Takové ale jen tak neseděli a nepřemýšleli. Bylo těžké se dívat do knihy a ve správné chvíli přesouvat pohled a otáčet stránky a zároveň ji vůbec nevnímat, ale cvičila jsem to již dlouhá léta. Pohlédla jsem na hřejivé slunce. Do večera nechybělo mnoho. Zamračila jsem se, když jsem si vybavila jeho slova, že tam na mě bude čekat. U něj jsem docela věřila tomu, že to dodrží. Bude až do poslední chvíle doufat.

Ale i když jsem za ním opravdu chtěla, i když jsem měla pocit, že s někým konečně můžu být sama sebou, věděla jsem, že to nejde. Ne kvůli otci nebo kvůli nějakým rasovým rozepřím. Kvůli tomu, že jsem věděla, že si k němu nesmím vytvořit hlubší vztah a on ke mně také ne. Dříve nebo později by to muselo skončit a já si na něj raději uchovám krásnou vzpomínku, než abych se celou dobu trápila, že to nemůže vydržet. Kdyby už nic, on byl na mě moc lidský a já na něj moc taka.

Na okamžik jsem sklonila zrak zpět ke knize, abych obrátila stránku. Na jejím samotném konci však byla věta, která mě praštila do očí. Blaho celé rasy je nadřazeno blahu jedince. Zaujala mě především proto, že jsem s tím nesouhlasila. Ne, že by se mi to už nestalo. Takové sice neměli vytvářet soudy a měli psané věci brát jako nezpochybnitelný fakt, ale nikdy mě to tolik nezasáhlo. Povzdechla jsem si. Hloupý Finn.