Antiliino povídkové smetiště

„Vejce se pak prodají na trhu, tak koukejte, ať jich je dost. A jestli někoho přistihnu, jak je jí sám, okamžitě letí a neuvidí ode mě ani cent! A pamatujte, že před odchodem domů vás budeme kontrolovat!“

„Jako bychom si je měli na čem uvařit,“ prohodil tiše mladý muž stojící vedle mě. Nenápadně jsem se ušklíbla. Nevědomky mě celou tu dobu svými poznámkami zachraňoval od toho, abych se na toho, který nám poskytoval práci, vrhla a zaryla do něj drápy. Když jsem sem šla, čekala jsem, že nám jen krátce vysvětlí, kde máme vejce hledat a jak je z vody vytáhnout, ale on měl dlouhý proslov o všech možných způsobech přípravy tohoto pokrmu, až se mi udělalo špatně.

Pevně jsem v dlaních stiskla svůj modrý kamínek. Měl mě udržovat naživu, když jsem se vzdálila od pobřeží, kde nedosahovala moc oceánu, ale jeho chlad mě i dokázal uklidnit. Nemohla jsem se dočkat, už budu moct skočit do teplých vod.

„Jo, a ještě něco,“ zahalekal mně nesympatický muž.

„To mi neříkej, že jsi ještě vůbec mohl něco vynechat,“ zaúpěl ten vedle mě. Očividně to říkal jen tak do větru, protože se nezdálo, že by tu byl někdo s ním. Nikdo jiný ho ale neslyšel nebo na to nereagoval. Po dlouhých hodinách jsem se osmělila mu odpovědět.

„To víš, to popisování všemožných receptů mu zabralo moc času.“ Odvrátil se ode mě, ale všimla jsem si, že se usmál. Rozveselilo mě to a rozesmutnilo zároveň. V podstatě neměli důvod na nás hledět skrz prsty, přesto se to však dělo.

„Nechci, aby tam někdo umřel, takže budete pracovat ve dvojicích, jasný?“ Bezradně jsem se rozhlížela kolem. Bylo tu sice spousta teků, tedy jedinců mého druhu, ale všichni někoho měli. Na okamžik jsem přemýšlela, že bychom tvořili trojici, ale to mi starý muž zatrhl dalšími svými slovy. „Ale zapomeňte na velký skupinky. To se pak všichni ulejvají. Jen dvojice, jasný? A všichni se mi v nich ukážete. A budeme vás kontrolovat. Kdo poruší pravidla, letí. Lidi si zajdou pro potápěčský vybavení.“

„No konečně,“ vydechl si mladý muž vedle mě a zamířil tam, kde si ho mohli vzít. Já jsem se stále bezradně rozhlížela po nějakém osamělém tekovi. Když se mi v davu žádného nepařilo najít, pozorně jsem začal hledat možnosti, jak tohle pravidlo obejít. Ztratit se v takovém davu do oceánu by se mi možná povedlo, jenže co když nás opravdu budou kontrolovat. Teků, kteří do tohohle pekla šli, nebylo zase tak moc a nemohli jsme si dovolit ztratit ani jednoho. Kdyby mě vyhodili, díval by se na mě skrz prsty už i vlastní druh.

Na okamžik mě napadlo, že bych mohla být s nějakým člověkem, ale hned jsem to zavrhla. Žádný by se mnou nechtěl být, a nebyla jsem si tak docela jistá, jestli bych já chtěla být s nimi. Bylo mi do pláče, ale zatnula jsem zuby a dokázala ho v sobě udržet. Byla tady sice šance, že mě pošle domů, ale rozhodla jsem se přece jen zeptat toho protivy, co mám dělat.

Když jsem tam však došla, zjistila jsem, že nejsem jediná. Hned jsem ho poznala, protože jsem na něj po očku hleděla celou dobu. Zrovna se se starším mužem o něčem hádal. Ani mě to u něj nepřekvapilo.

„Jak to myslíte, že mám jít domů?! Vždyť nikde nebylo napsáno, že máme přijít ve dvojici!“

„Nikde to napsáno být nemusí. Jestli jsi tak neschopný, že si ani neumíš někoho najít, tak tě nepotřebuju.“

„A nenapadlo vás třeba, že nás je lichý počet?“

„Ne, je vás sudý, o tom vím docela dost. Jestli se někdo nedostavil, je to jeho smůla.“

„Ale no tak! Nemůžu za to pykat já! Zvládnu to sám, přísahám! Nebudete litovat!“ Musel být z nějakého důvodu pořádně zoufalý. Možná nutně potřeboval peníze nebo se prostě nesmířil s tak hloupým důvodem, proč by měl odcházet.

„Obtěžuješ mě. Uhni mi z cesty.“ Pak stočil pohled ke mně. „A co chceš ty?“

Odolala jsem nutkání sklopit hlavu a podívala jsem se mu rovnou do očí. „Já taky nemám dvojici.“

„Tak v tom případě je to vyřešené,“ usmál se a vypadalo to, že už není o čem mluvit. Těžko říct, jestli došlo dříve mně nebo mladému muži, co tím myslel.

„Počkat, ale to nejde!“ ozval se on.

Starší muž mu věnoval vražedný pohled. „Buď rád. Kdyby tady nebyla ona, za svoje chování bys jel domů. Ale nechci poslat i ji.“ Trochu zvýšil mé sympatie. Jestli to tak opravdu bylo a ohlížel se na mě, znamenalo to, že si cení loveckého umění teků. Přesto jsem však musela nesouhlasit.

„Má pravdu. Nejde to.“

Starší muž si povzdechl. „Hele, nebudu vás vyhazovat. Buďto jděte s ostatníma do moře nebo jděte dom. Je to vaše věc. Ale hodně lidí a teků tu pracuje spolu.“ Ten vedle mě na to tentokrát kupodivu nic neodpověděl, ale netvářil se moc nadšeně. Když odešel, jednu poznámku si však neodpustil.

„Očividně nedělá rozdíl v tom, když se dva znají asi tak pět sekund a pět let.“ Neměla jsem na to co odpovědět, tak jsem jen pokrčila rameny.

„Hele… za sebe bych do toho šla,“ nabídla jsem mu. Sice to nebude jednoduché, ale byla jsem ráda, že tu vůbec můžeme zůstat. „Víš, nemusíme spolu mluvit ani nic takového. A podle toho, jak ses choval, ty peníze prostě potřebuješ.“

„Jasně,“ uvažoval nad tím. „Asi máš pravdu. Já jenom… není to kvůli tobě a tekové mi nevadí. Jenom…“

„Stydíš se se mnou mít něco společného před ostatníma?“

Nechápavě na mě pohlédl. „Jak to víš?“

Pokusila jsem se usmát. „Protože tak je to vždycky. Jinak, kdybys to náhodou chtěl vědět, jmenuju se Innara.“

„Ehm… myslel jsem, že máte vlastní jazyk. Tohle zní…“

„Máme. Ale tohle jméno se mému nejvíc blíží. A ty jsi?“

„Finn,“ odvětil, ale ruku, jak u nich bylo zvykem, mi nepodal. My jsme si pokládali dlaně na rameno, ale chápala jsem, že by to nemusel pochopit, pokud to o nás neví. Místo toho se rozešel do moře. Chvíli jsme pokračovali po pláži, abychom našli ještě neobsazené místo, kde se i navzdory skalám dalo vstoupit do vody. Respektive, já bych mohla každopádně, ale brala jsem ohled na Finna, který by odsud zřejmě doplul k břehu, na který by se mohl vyškrábat, naprosto vyčerpaný. Nakonec jsem takové místo zahlédla. Ani jsem se nedivila, že si ho moc lidí nevšimlo, částečně ho skrývaly vysoké palmy. Já jsem však to místo dobře znala.

„Pojď,“ pobídla jsem svého spolupracovníka. Dal na mě a za chvíli už jsme si oba nechali omývat kotníky mořem. Mně se nesmírně ulevilo a i Finn vypadal, že je tam spokojený. Minimálně mu určitě nebylo takové horko. Začal si nasazovat brýle, šnorchl a ploutve. Když jsem viděla, co za ploutve si vzal, musela jsem se začít smát. Přestože jsem mu slíbila, že spolu nebudeme mluvit, tohle mi nedalo.

„Tohle nemyslíš vážně.“

Pohlédl na své ploutve. „A co když myslím?“ Pak se ale usmál. „Já vím. Ale oni tam jiné neměli, přisahám! Jinak jsou úplně stejné, jen je jedna žlutá a druhá zelená, no.“

„To nevadí, alespoň splyneš s rybama,“ smála jsem se mu.

„Možná,“ odvětil. „Ale teď už pojď. Asi budeš hledat hlouběji než já, že?“

„To zní logicky,“ odpověděla jsem. „Hlavně se pokus neutopit, prosím tě. Nebudu tě zachraňovat.“

„Se šnorchlem?“ povytáhl obočí.

„No právě. Ještě do něho vdechneš vodu.“

Založil si ruce na prsa. „Podceňuješ mě. Já jsem výborný plavec i potápěč, víš?“

„To se ukáže,“ usmála jsem se a skočila do vln. Na to, co dělá Finn, už jsem se nedívala. Musela jsem najít dostatek vajec, abych některé mohla prodat a jiné zachránit. Bylo těžké se rozhodnout, který život vzít a který ne, protože zárodek byl naprosto v každém vejci. A já jsem měla své důvody, proč je zachránit. Možná by mi Finn naopak pomáhal, kdyby to zjistil. Působil jako někdo, kdo by to mohl pochopit. Ale nemohla jsem mu to říct. Kdyby se to některý z teků dozvěděl, odsoudili by mě. Nemohla jsem si dovolit, aby o mě získali jakékoli pochybnosti.

Vlastně, byl to další z důvodů, proč jsem se do tak příšerné práce vlastně pustila. Snažila jsem se pro ně být dost dobrá. Už tak to bylo složité a věděla jsem, že se jim nikdy nevyrovnám, takže jsem chtěla udělat alespoň něco, co ocení. Možná. A možná také ne. Ale zkusit jsem to musela, takhle už to dále nešlo.

Některá vajíčka jsem pod vodou opravdu nasbírala do nádoby, kterou nám na to určili. Cítila jsem se kvůli tomu jako vrah, kterým jsem ostatně i byla, ale bylo to nutné, aby se mi podařilo zachránit alespoň něco. Větší část jsem opatrně spolkla. Udělalo se mi trochu nevolno, ale věděla jsem, že pokud vajíčka dostanu do několika hodin zase ven, nic se jim nestane a zachráním je tím. Hlídači, kteří kontrolovali, jestli náhodou tuto pochoutku nejíme, kontrolovali jen hladinu, protože pod vodou je logicky jíst nešlo. Alespoň pokud jste byli člověk.

Podobně jsem vejce rozdělila ještě několikrát, ale pak už jsem se cítila příliš plná, takže jsem je musela sbírat jen do nádoby. Vraždit je. Snažila jsem se jich sebrat co nejméně, ale tolik, abych spadala do tekovského průměru, abych nebyla nápadná. Tekovský průměr by byl ve skutečnosti mnohem vyšší, kdybychom všechno odevzdávali, ale většina to nedělala. Bezcitní zrádci se sice našli, ale bylo jich tak málo, že nás nemohli ohrozit.

Nádoby se vyprazdňovaly do jedné obrovské na pobřeží. Když jsem k ní popáté plavala, cestou jsem potkala Finna. Úplně jsem na něj zapomněla dávat pozor, ale nejspíš to nebylo ani potřeba. Lovení vajec si očividně užíval. Udělalo se mi z něj trochu špatně, ale věděla jsem, že on za to nemůže. Stejně jako všichni lidé si myslel, že bere vajíčka nějakých bezvýznamných ryb, kterou nějací zbohatlíci považují za pochoutku. Nemohli se dozvědět pravdu.

„Inno!" zavolal zvesela. Několik lidí i teků na nás líně pohlédlo. Když si uvědomili, že volá mě, většinou se znechuceně otočili. Neměl by tolik dávat najevo, že pracujeme společně. „Mám už čtyři nádoby!"

Navzdory všemu, co jsem si o něm myslela, jsem musela uznale přikývnout. Věděla jsem, že si nevymýšlí. Jinak by se z toho tak viditelně neradoval. Sám musel vědět, že sbírá jako průměrný teka, a tedy opravdu nadprůměrný člověk. Většina byla ráda, když nasbírala dvě. Usmát jsem se však nedokázala. Nevědomky se tak stal mým největším nepřítelem.

„Já pět. Ale jsi fakt dobrý," donutila jsem se říct. Zkoumavě si mě prohlédl.

„Stalo se něco? Teda... jestli jsi unavená, znám tady jedno místo, kam se dá zašít. Nejsem tu první rok, víš?"

To mě zaujalo. „Kdybych si chtěla odpočinout, normálně bych se schovala pod vodu. A to můžeš i ty, jestli se ti chce několik minut v kuse dýchat šnorchlem." Nebylo to to, co jsem chtěla říct, ale nechtěla jsem se moc okatě vyptávat.

„Právěže tam se dá zašít i na několik hodin, když máš dost nasbíraného. Ale nedošlo mi, že ty to můžeš udělat jednodušeji," zazubil se.

„Chápu."

„Eh... takže jsi jenom unavená?" vrátil se k původnímu tématu. Nebyla jsem unavená vůbec, ale přikývla jsem. Všechno ve mně křičelo, abych se ponořila zpět pod vodu, protože hlídači na nás stejně budou co nevidět křičet, ať pracujeme a neuléváme se, ale musela jsem mu položit ještě jednu otázku.

„Nejsi tu první rok?"

„Ne," odpověděl s úšklebkem.

„A jak se teda stalo, že jsi skončil se mnou?" Jeho úšklebek zmizel a odvrátil tvář.

„Sbírej dál." Věděla jsem, že něco tají, ale chápala jsem, že jsem ta poslední osoba, které by to chtěl říct. Znovu si nasadil šnorchl a ponořil se pod vodu. Já jsem se také ponořila, ale vejce jsem nesbírala. Nořila jsem se hlouběji do oceánu. Svým způsobem jsem také mířila k nádobě, ale úplně jiné, ukryté v temnotách, kde se žádný člověk nedostane.

Cesta byla dlouhá, ale já jsem měla o čem přemýšlet. Matně jsem vnímala vodu, jak se opírá o mé blány mezi prsty a jak vyvíjí tlak na ocas, kterým jsem přesně kormidlovala ke svému cíli. Větší část mé mysli se však zabývala Finnem. Proč se zajímal o to, jak se cítím? Byl tak laskavý, nebo jsem ho něčím zaujala?

 On mě zaujal rozhodně. Ne tak, že bych chtěla, abychom byli přátelé. Přece jen, i když nevědomky, byl mým nepřítelem. Ale zaujala mě jeho tajemství. Proč se tak odvrátil, když jsem se zeptala, proč tento rok skončil se mnou? Proč vůbec pracoval s takovým nadšením? Proč tu vůbec znovu šel? Co měly znamenat všechny ty sarkastické poznámky? Byla to jen legrace, nebo to tady opravdu nenáviděl? Zavrtěla jsem hlavou. Nad tím tekové nepřemýšlejí.

Doplula jsem až k nádobě teků vyrobené z obrovské mušle a zhluboka se nadechla. Dostat vajíčka do úst nebylo nic jednoduchého a věděla jsem, že by to lidem přišlo nechutné. Musela jsem je zkrátka vyvrátit. Nebylo to nic příjemného, ale byla to jediná cesta. Kdyby v mém těle zůstaly o něco déle, žaludeční šťávy by je rozpustily, ale to se zatím nestalo. S prázdným žaludkem jsem znovu zamířila zpět nad hladinu.

Netušila jsem, jak dlouho jsem byla pod vodou, protože tekové obecně odmítali hodinky už jen z principu, že to byl lidský vynález a já jsem nechtěla vybočovat ještě více, než bylo nutné. Nicméně jsem čekala, že se toho moc nezmění. A také že ne. Jen Finn stál ve vodě a rukama jí divoce rozháněl. Vypadal dost zoufale. Přiblížila jsem se k němu zezadu.

„Na hladině ty vejce neplavou."

Trhl sebou, ale pak se zničehonic prudce otočil a pevně mě sevřel do náruče. Říct, že jsem byla překvapená, by ani zdaleka nevystihovalo to, jak jsem se cítila. „Bože, Innaro! Kde jsi byla?"

P-pro vejce," zakoktala jsem. Vzápětí mi ale došlo, jak je má výmluva chabá. Žádná jsem neměla.

„Co se ti stalo?" ptal se starostlivě. Nemohla jsem říct, že jsem žádná nenašla. Bleskurychle jsem si vymyslela výmluvu.

„Zamotala jsem se do chaluhy. Buď rád, že se to nestalo tobě."

Finn si vyčerpaně otřel čelo. Zrovna zazněl gong oznamující přestávku. „Nic ti není?"

„Ne," hlesla jsem překvapeně. Věděla jsem, že bych měla jít za teky, ale on mě stále pevně držel. Několikrát zhluboka vydechl.

„Promiň. Já jenom, měl jsem na tebe dávat pozor a..."

„V pohodě, to, že jsme ve dvojici, nám zrovna nepomáhá, když jsi ty člověk a já teka. Nevidíme se. Neobviňuj se za to."

Finn několikrát pokýval a poté se zazubil, jako by se nic nedělo. „Hele, už mám taky pět nádob jako ty." Kdy mě začal hledat, že to stihl?

„To není možné," zašeptala jsem. „Ty nějak podvádíš?" Odvrátil zrak. „Neboj, nikomu to nepovím."

„Nechápu, proč bych se měl zrovna tobě svěřovat." Položil se na hladinu a zamířil ke břehu. Já jsem to však nehodlala nechat být.

„Věděla jsem, že to nebude jen tak. Kolik jsi jich nasbíral doopravdy?"

Pokrčil rameny. „Asi půlku."

„I tak ale vyčníváš nad průměrem. Myslím u lidí. Jak jsi získal ty ostatní?"

Pohlédl na mě. „Do toho ti nic není."

Pevně jsem sekla rty. „Vždyť ty ani nevíš, co to sbíráš. Jsi vrah."

„Jako bys to ty nesbírala. Ryby nemají city, tak klid."

„Ty vůbec nevíš, o co všechno tady jde. A já ti to nebudu vysvětlovat."

„Moment," zasmál se. „A kdybych ti řekl, jak jsem to dokázal, tak bys mi to řekla, že jo?

Cukly mi koutky. „Možná."

„Odkdy tekové takhle intrikují?"

„To si necháme na jindy. Tak jak jsi to udělal?"

„Nech mě být," zavrčel a ještě více zrychlil tempo. Nechala jsem ho. Očividně měl nějaké problémy. Raději jsem se potopila pod hladinu, abych našla nějaké chaluhy k jídlu a vyvrhla další dávku vajec.