Antiliino povídkové smetiště

Irala hleděla na muže před sebou, který bláznivě rozhazoval pažemi a něco hulákal. Už dávno ho nevnímala. Nerozuměla mu. Ne jeho jazyku. Ostatně, i kdyby ho neznala, stál vedle něj jeden z jejího druhu a vše překládal. Musela si připomínat, proč je vůbec tady, proč to všechno podstupuje. Než sem přišla, doufala, že by to mohla vnímat jako všichni ostatní tekové. Nebo možná jako lidé. Zkrátka jako někdo. Teď o tom silně pochybovala. Co si myslela?  Že to bude jiné než vždy? Že alespoň chvíli dokáže žít tak, jak by měla, ať už jakýmkoli způsobem? Tolik se snažila. Vždy se snažila. Ale stejně jako nyní, nikdy to nedopadlo tak, jak by si přála.

Napnula všechny své psychické síly a přinutila se poslouchat muže před sebou. Snažila se přesvědčit svůj mozek, že to, co říká, je opravdu důležité, že bez toho tuto práci nemá nejmenší šanci zvládnout. A na malý okamžik se jí to i povedlo. Bylo to její malé tiché vítězství, o kterém nikdo nevěděl, a přesto znamenalo tak mnoho.

„Takže," hulákal muž i nadále. „Jak už jsem říkal, vaším úkolem je sbírat vejce! Nejcennější jsou zlatá, ale bereme všechny, které najdete! O tom, jakou cenu má která barva a další detaily, to najdete v příručce, kterou vám za chvilku rozdáme! Hodně štěstí, budete ho potřebovat!"

„Bože, ten chlápek je chodící klišé," zaslechla vedle sebe mužský hlas. Nepatrně se usmála. Nesměl vidět, že ho slyšela, to by bylo ponižující a ona neměla sílu mu to následně vysvětlovat, že ho zaslechla omylem, ale souhlasila s ním. „Hodně štěstí, budete ho potřebovat. Určitě má na tyhle hlášky nějakou příručku, podobnou, jakou chce rozdat nám. Jako by už to každý neměl nastudovaný dopředu."

Irala se zastyděla. Ona si dopředu nic o vejcích, které bude sbírat, nenašla. Bylo jí jedno, jaké má které hodnotu, bylo jí jedno, k čemu vlastně slouží a kde se vzala. Vždyť záleželo jen na tom, aby jich nasbírala co nejvíce, aby dostala co nejvíce peněz a co nejvíce uznání a mohla začít nový život. O nic jiného tady přece ani nemohlo jít.

Jako už v posledních minutách mnohokrát, litovala, že sem vůbec šla. Vůbec mezi zdejší nezapadala. Byli tak nadšení, plní energie. Byli tak připravení. Možná měla vzít nějakou obyčejnou práci. Co na tom, že nedokázala pořádně komunikovat s lidmi? Co na tom, že jí samou nesoustředěností vše padalo z rukou? Nějak by to dokázala. Myslela si, že u sbírání vejcí nebude komunikaci ani soustředění potřebovat. Že se bude prostě procházet, ponořená hluboko ve svých myšlenkách, a sem tam sebere nějaké vejce. Podle toho, co však kolem sebe slyšela, to ostatní brali jako soutěž. Soutěž, ve které nemohla nikdy vyhrát.

„A dál," provolával stále muž. „Možná si myslíte, že si vajíčka můžete schovávat, a pak je někde v tramtárii prodáte za mnohem vyšší cenu. Zaprvý, neprodáte, a zadrhý, tohle vám neprojde. Při odchodu vás budeme kontrolovat. Každýho, je to jasný?!"

„Když nás budou kontrolovat, je jasný, že bychom to jinde za vyšší cenu prodali," promluvil opět neznámý muž. „Jenom by to bylo nelegálně a nikomu se nechce trčet kdovíkolik hodin na policii." Nenápadně jsem na něj pohlédla. Dostal se přes mou zeď smutku, protože formuloval přesně to, co se mi kdesi daleko v mysli zablsýko, ale ona nebyla schopná z toho udělat věty. Byl to muž asi v jejím věku, vysoký, černovlasý, černooký a působil na mě možná i trochu děsivě. Ale zdaleka nejděsivější byl fakt, že kolem něj nestál nikdo, kdo by ho doopravdy poslouchal. Nikdo, kdo by mi přišel, že tam je s ním. To vážně mluvil tak nahlas jen sám se sebou?

Rychle odvrátila zrak. Opravdu by ji vysílilo, kdyby mu musela vysvětlovat, proč na něj hleděla. A kdo ví, jestli by to vůbec dokázala. Minimálně ne bez koktání. Ne proto, že by si nevěřila. Ale nevěřila  tomu, že ještě umí vést běžné konverzace. Ti lidé všude okolo ní byli o tolik jiní.

„A teď do práce!" prořízl opět hlas muže, který za touto akcí stál, všeobecné mumlání. Lidé se pomalu začali rozcházet směrem k lesu. „I když! Zapomněl jsem ještě na jednu důležitou věc!"

„Bože," protočil oči černovlasý mladý muž. „Kecal jsi tak hodinu. Jak jsi ještě mohl na něco zapomenout?"

„Měl moc práce s líčením, jak jsou ta vejce cenná a jak je nesmíme ukrást," poznamenala dívka. Snažila se při tom napodobit poznámky muže vedle sebe. Na malý okamžik se dokázala usmát. Přišlo jí, jako bych si alespoň na pár sekund dokázala s někým povídat. Ale jakmile na ni zmateně pohlédl, došlo mi, co za hloupost udělala. Snažila se přece vždy být nenápadná, splynout s davem. Tak jak to, že jí to uteklo? Kromě toho, neměla promluvit jejich jazykem.

„Jo," odvětil k jejímu překvapení černovlásek s ironickým úsměvem. „To měl."

„...ve dvojicích! Nebudu riskovat, že tam někdo umře! A ne, že se to někdo bude snažit obejít. Hlídáme vás! Tak se nějak rozdělte, přesně do dvojic, kdybyste byli tři a víc, tak byste se zase flákali."  Irala sledovala, jak ironický úsměv z mužovy tváře pomalu mizel.

„Magor," ulevil si. „Tohle v letáku nepsali."

„Nemáš dvojici?" zeptala se Irala. Byla to hloupá otázka. Jenže ona už jiné ani pokládat neuměla, alespoň většinu času jí to tak přišlo.

„Co myslíš?" zavrčel muž a odešel za oním hulákajícím. Dívka si byla čím dál tím jistější, že tady nemá co dělat. Neznámý měl pravdu. Na plakátu to nepsali. A ona žádnou dvojici neměla. Odevzdaně se také vydala za pořadatelem. Z této akce se odhlásí. Najde si jinou práci. Jakou, to netušila, ale čím dál tím více cítila, že tady nemá co pohledávat. Odebrala se k pořádajícímu muži, aby mu oznámila, že končí. Našla však cizince, jak se s ním hádá.

„To snad nemyslíte vážně! Nemůžete mě poslat domů!“ rozčiloval se. „Na plakátu nikde nebylo, že musíme mít dvojici!“

„Nemusí to tam být. Je vás sudý počet, najdi si toho, co zbývá.“

„A co když nepřišel?“

„To už není můj problém. Jdi domů.“

„Ne,“ zavrčel cizinec.

„Tak si tu pro mě za mě zůstaň. Ale do lesa tě nepustím. Nebudu riskovat, že tam sám umřeš.“

„Jsem lepší, než si myslíte. No tak. Prosím.“ Dívka poznala, že mu poslední slovo nejde na jazyk.

„To mě nezajímá. Nebudu pro tebe dělat výjimku.“ Odvrátil se od něj a spatřil dívku. Ta se zachvěla.

„A ty chceš co?" Teka začal tlumočit, ale ona ho zastavila pohybem ruky. Až moc dobře rozuměla.

„Já... totiž..." Zhluboka se nadechla. „Jsem tady taky sama. Nevěděla jsem..."

Muž se zazubil. „V tom případě je to vyřešený. Jděte spolu. Navíc mluvíš lidským jazykem, takže ani nemusím posílat Sarana s váma." Nezdálo se, že by se to cizinci příliš zamlouvalo. Mnohem raději by byl sám. Ale byl rád, že se vůbec může této práce nebo spíše soutěže, jak to většina lidí vnímala, zúčastnit. Peníze se přece hodily vždy.

„Finn," představil se nakonec své spolupracovnici a natáhl k ní ruku. Váhavě ji přijala. Tekové se takto nezdravili. Vlastně se nezdravili vůbec. K čemu by to bylo? Pozdravy měly jen zdvořilostní význam. Slíbil si, že ji k sobě nepustí příliš blízko. Nesmí se stát ani známými, natož kamarády. Hluboko v ní bylo něco temného, něco depresivního, co ho odrazovalo. Jen by mu brala sílu, kterou si za svůj život tak těžce vydobyl.

„Irala," odvětila. Nikdo z nich už neřekl jediné další slovo. Zamířili do lesa. Oba věděli, co mají dělat. Vejce mohla být všude, bylo tedy třeba nahlížet pod každý list, kámen, někdy dokonce Finn vylezl i na strom, protože tam se někdy taktéž objevovaly. Tak rychle jako dívka to ovšem neuměl, takže ji nechal a jen na ni hleděl zdola.

„Takhle lezete všichni?“ zeptal se ji, když už na stromě žádné vejce nebylo.

Irala se zamračila. „Nepřišla jsem si povídat.“

Finn se zachechtal. „Jasně. Jste chladní jako led, co?“ Krátce se odmlčel. „Nepřijdeš mi jako oni.“

Dívka mlčela, ale jeho poznámka ji znervóznila. Netušila, jak to myslel, ale rozhodla se tím nezabývat. Tekové se takovými malichernostmi nezabývali.

 „Myslíš, že zrovna my najdeme zlaté vejce?“ pokračoval však Finn v rozhovoru a oči se mu zajiskřily. Zelenovláska od něj odvrátila zraky.

„Ta vaše soutěživost vás jednou zničí,“ hlesla. Finn se jen pousmál.

„Víš, že jsi celkem hezká?“

Měla pocit, že se přeslechla. „Cože?“

Naklonil se k ní. „Jsi hezká,“ zopakoval hlasitěji a zazubil se u toho. Zvláštně ji zamrazilo v zádech, ale zároveň jí u srdce hřál jakýsi příjemný pocit, co to bylo?

„My-myslím,“ zakoktala. „Myslím, že bychom už spolu neměli mluvit.“

Finn se rozesmál. „Klídek. Já tě nebalím.“

„Ale proč mi to říkáš?“

„Protože je to pravda. Ale taky proto, že jsem chtěl vidět, jestli to na tebe nějak působí. Jsi nějaká divná teka, když na tebe mají vliv lichotky.“ Irala sebrala ze země červené vejce a otevřela příručku, aby zjistila, jestli je cenné. Nebo možná spíše aby unikla svému spolupracovníkovi. Finn pobaveně zavrtěl hlavou.

„Věř mi, tohle za ukradení nestojí.“

„Nebudeme krást,“ odvětila dívka.

„Ne, chtěl jsem tím jenom říct, že za moc nestojí.“ Irala ho stejně vložila do košíku. Hodnou chvíli s Finnem sbírali mlčky.