Antiliino povídkové smetiště

Život je jako osmisměrka – vydáš se špatným směrem a všechno přestane dávat smysl.

Pohlédla jsem na větu, kterou jsem právě napsala a povzdechla si. Nebyla to úplně pravda. Nepřestalo dávat smysl úplně všechno. Ty chvíle, kdy jsem ležela na trávě a mžourala do oslepujícího slunce nebo do knihy osmisměrek, ty měly svůj význam. Stejně jako některé krásné chvíle s rodinou nebo se zvířaty, kterými se to tady jen hemžilo. Ale stejně jsem se nemohla zbavit pocitu, že mi život utíká mezi prsty a já nejsem schopná s tím nic udělat.

Přestěhovat se sem bylo přání rodičů a nebylo to tady ani zdaleka tak špatné, jak jsem si myslela. Ano, sice jsem tím ztratila nějaké kamarády, kteří ale stejně nebyli skuteční, když nedokázali pochopit, že jsem si to nevybrala, a možná jsem si nemohla vybrat práci svých snů, přestože jsem dospělá, a byla dotlačena k farmaření, ale na druhou stranu, bylo to tady moc krásné a uklidňující. Zamilovala jsem si to. Ale nebyl to můj sen, nebylo to to, co bych si přála. Problém byl v tom, že jsem ani nevěděla, co přesně si přeji. Ale vím, že to život ve Větrných kopcích nebyl.

I má sestra, která z toho nápadu žít tady rozhodně nebyla nadšená, si našla svůj směr. Když to jen šlo, mizela do města, přespávala u kamarádů a vlastně žila více tam než tady. Navíc měla spoustu práce se svými vztahy. Ano, vztahy. Nebylo to o tom, že by střídala partnery jako ponožky, ona s nimi chodila většinou velmi dlouho, ale o tom, že nyní měla hned dva vztahy. Zároveň. Starat se o jeden vztah je těžké, nebo se to alespoň tak říkávalo. A ona měla dva a ještě si musela dávat pozor, aby se jeden o druhém nedozvěděli. To byl její cíl, i když jsem s ním zrovna nesouhlasila. Ale neměla jsem jí co vyčítat. Můj život neměl smysl žádný, nebo mi to tak alespoň připadalo.

Potřásla jsem hlavou. Možná jsem si za to mohla sama. Možná jsem měla smysl života aktivněji hledat a vykašlat se na všechna zklamání, která jsem prožila. Zvedla jsem se a zamyslela se, co bych ještě mohla udělat, aby depresivní myšlenky nepřekročily únosnou mez. Nakonec jsem se rozhodla vybrat schránku. To už hodně dlouho nikdo neudělal, přestože nám chodila spousta objednávek na naše produkty a také pozvánky na různé akce, ať už farmářské nebo jiné.

Přešla jsem přes louku, na které jsem trávila zdaleka nejvíce času, až k domu. Přesně jak jsem čekala, schránka téměř přetékala vším, co do ní kdo vhodil. A to jsme tady bydleli teprve pár týdnů a ještě kratší dobu jsme vůbec nějakou schránku měli. S kupou psaní jsem se posadila na schody a začala je třídit. Přesně jak jsem očekávala, většina byly objednávky nebo pozvánky. Přišlo i pár osobních dopisů, dokonce i pro mě, protože někteří mí kamarádi si příliš nepotrpěli na telefonáty. A poté tam bylo jedno psaní, které bylo velmi zvláštní.

Nepatřilo totiž nikomu z nás. Bylo tam napsáno jméno Ola Blendová. Když jsem se však podívala na adresu, odpovídala tomu, kde jsme bydleli. To bylo podivné. Možná šlo o bývalou majitelku. Příjmení by odpovídalo. Ale měla jsem takové tušení, že se jmenovala jinak. Rozhodla jsem se na to zeptat rodičů. Vklouzla jsem do našeho zatím velmi skromně zařízeného domu. Něco mi říkalo, že rodiče by to tak i nejraději nechali, ale já a sestra jsme byly zásadně proti. A co se týkalo mé sestry, výjimečně se nějak ocitla doma. Soudě podle zmatku jen proto, aby se sbalila, ale když jsem ji viděla, něco mě napadlo.

„Hele, Aeni,“ oslovila jsem ji. Zvedla hlavu a po ramena dlouhé rusé vlasy se jí rozlétly do všech stran. „Říká ti něco jméno Ola Blendová?“ Ona totiž občas říkala lidem falešná jména. Ať už pro zábavu, tak někdy už nechtěla s těmi lidmi mít nic společného a nechtěla, aby ji našli.

Pokrčila rameny. „Blendovi byli ti, co tu žili před náma, ne?“

„Jo, to jo, ale Ola? Ta ženská se jmenovala jinak, ne? Něco na B…“

„Baila,“ pomohla mi. „Ale měli nějaké děti, tak třeba to byly ony.“ Přikývla jsem. To znělo rozumně. „Proč?“

„No, našla jsem ve schránce dopis, který je té Ole adresován.“ Zamávala jsem obálkou. Aeni se v očích zajiskřilo. Bála jsem se, co ji napadlo.

„Víš co, k Ole, ať je to kdokoli, se to už nedostane.“ Náhle jsem pochopila, kam tím míří.

„Ne.“

Naklonila hlavu na bok. „A proč ne?“

„Prostě proto. Tohle se nedělá.“

„No tak! Nikdo se to nedozví.“ Přiblížila se ke mně. Schovala jsem dopis za záda. „Proč jsi pořád tak nudně správná?“

„Jak by ti bylo, kdyby si někdo četl tvoji poštu?“

„Kdybych se to nedozvěděla, tak by mi to bylo jedno,“ zasmála se a pokusila se dopis chytit. Pohotově jsem ho vyzvedla nad hlavu. Nyní jsem litovala, že jsem se jí vůbec na něco ptala. A vypadalo to, že rodiče v domě nejsou, to už by je ten hluk, který jsme dělaly, přilákal. Takže mě nikdo nezachrání.

„Aeni,“ zaúpěla jsem a pomalu se od ní vzdalovala. Ona však náhle jedním plynulým, téměř kočičím skokem chňapla po dopisu a než jsem stihla nějak zareagovat, ukořistila ho. Začala se smát. To, že ji naháním, pro ni nejspíš byla hra. Byla jen o rok mladší než já, ale někdy se chovala na pět. Zastavila jsem se. Tohle nemělo cenu. Aeni někde popadla malý nožík a otevřela obálku. Sedla si ke stolu. Se založenýma rukama jsem na ni nevěřícně hleděla.

„No tak,“ usmála se. „Tebe ani trochu nezajímá, co jsi to vlastně našla?“

„Není to správné,“ hlesla jsem. Věděla jsem však, že mě přesvědčila. Dopis už byl stejně otevřený, mohla jsem také nakouknout. Posadila jsem se vedle ní. Spiklenecky na mě pohlédla. „Aby bylo jasno, přinutila jsi mě k tomu.“

„No jasně,“ protočila oči a rozevřela papír. Obě jsme se začetly.

Milá Olo,

možná se divíš, že ti píšu dopis, když bych ti to všechno mohla říct i osobně. A možná si říkáš, kdo vlastně jsem. Neznáme se, pravda. Ale chtěla bych to změnit. Viděla jsem tě ležet tam na louce, jak pozoruješ mraky a představovala si, jak pod nimi ležíme spolu a ukazujeme si, co nám který mrak připomíná. Vždy jsem něco takového chtěla zažít a mám pocit, že s tebou by to šlo. Něco mě k tobě hrozně táhne a přála bych si tě poznat.

Už jen pro ten zasněný pohled, kterým ses dívala, pro ty vlasy barvy ohně rozprostřené po trávě, které mě tolik fascinovaly. Ale nejde tady jen o to, že se mi líbíš. Prostě cítím, že bychom spolu mohly mít něco společného, že jsme si hodně podobné. Neumím ti to vysvětlit, ale chtěla bych zjistit, jestli tomu tak doopravdy je.

Asi jsem tě tím teď dost vyděsila, ale pokud by ses přece jen rozhodla dát mi šanci, přijď dnes o půlnoci ke zvonici. Pochopím jakoukoli odpověď, jen přijď, prosím. Chci, aby alespoň jediný člověk na světě věděl, kdo doopravdy jsem a myslím, že bys to mohla být ty. Všechno ti vysvětlím.

Karia

Zmateně jsme na sebe s Aeniu hleděli. Samozřejmě, že jsme už někdy viděly dopis s vyznáním lásky, ale tohle bylo v mnoha ohledech jiné.

„Fajn,“ tleskla Aeni. „Kromě toho, že je lesba, je ta holka divná. A normální lidi o půlnoci spí.“

Zasmála jsem se. „Přijde mi to svým způsobem hezké. Ale asi bych na to setkání nešla. Měla bych strach.“

„Ty bys tam nešla už proto, že nevíš, kde je zvonice,“ ušklíbla se. „Když už o tom mluvíme, nechceš ji ukázat?“

„Myslela jsem, že jdeš někam do města,“ odvětila jsem překvapeně.

„To počká. Chci ti ukázat tu zvonici!“ Nakonec jsem souhlasila. Jejímu nadšení se nedalo odolat. Obálku jsem raději vzala s sebou. Rodiče by nebyli příliš nadšení, že čteme cizí dopisy. A mám dojem, že by nebyli ani moc naklonění obsahu toho dopisu. Minimálně máma ne. Neměla jsem pocit, že by pro takto odlišné lidi měla mnoho pochopení.

Aeni téměř vylétla z domu jen s lahví vody v ruce a mě nezbývalo než ji následovat. Obdivovala jsem její nevyčerpatelnou energii. Měla jsem pocit, že kdybych tam nebyla já, tak by snad i běžela. Stoupaly jsme do jednoho z kopců, na kterém jsem zatím nebyla. Aeni na mě náhle pohlédla.

„Taky pořád přemýšlíš nad tím dopisem?“

„Trochu,“ přiznala jsem. „Je mi té holky líto.“

„Protože Ola nepřijde?“

„To taky. Ale hlavně, musí být těžké být zamilovaná do někoho, kdo ani neví, že existuješ. A ještě když je to člověk stejného pohlaví.“

„Jo,“ souhlasila. „Je ale stejně štěstí, že jsi ten dopis našla ty a ne rodiče. Ti by mi to přečíst si nedovolili. Poslali by to Blendovým nebo tak.“

„Protože to jsme měly udělat i my.“

Mávla nad tím rukou. „To je jedno. Ola by to jak jako tak do půlnoci nestihla, i kdyby chtěla přijít. I když o tom pochybuju. Ta holka očividně ani neví, jak se píšou milostné dopisy tak, aby člověka spíš nevyděsily.“

Pousmála jsem se. „To máš pravdu.“ Chvíli mezi námi bylo ticho. „Hele, nemyslíš, že bychom… že by bylo dobré to té holce říct?“

Aeni na mě překvapeně pohlédla. „Snad tam nechceš jít. Myslela jsem, že jsi tady ty ta rozumnější.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. „Ale měla by to vědět.“

„Tak tam půjdeme spolu,“ navrhla. Podívala jsem se na ni.

„To bys byla ochotná?“

„Jasně. Už jenom abych viděla, kdo to napsal. A ve dvou se nám snad nic nestane.“ Doufala jsem, že má pravdu.

Ještě chvíli jsme stoupaly. Na kopce už jsem si za tu dobu, co jsme tady bydleli, zvykla, takže jsem s tou procházkou neměla žádný problém. Povídaly jsme si už o jiných věcech, ale já jsem se v mysli stále vracela k onomu dopisu. Jak to jen celé může dopadnout?