Antiliino povídkové smetiště

Život je jako osmisměrka – občas vidíš jen bezvýznamnou změť písmen.

Právě tak jsem si s blížícím se večerem připadala. Znovu jsem si v hlavě promítala slova z toho zvláštního dopisu, a čím více jsem nad tím přemýšlela, tím méně mi připadalo jako dobrý nápad tu záhadu vůbec více zkoumat. Co když to byl všechno jen vtip? Čím dál tím více jsem pochybovala o tom, že bychom měly o půlnoci jít ke zvonici. Aeni měla pravdu. Normální lidé o půlnoci spí. Na tomhle bylo něco zvláštního.

Se soumrakem jsme se začali sbírat k večeři, kterou jsem mámě pomáhala připravit a měla tak spoustu času na přemýšlení. Mámě jsem samozřejmě o dopisu ani o našem plánu neřekla ani slovo. Nepředpokládala jsem, že by nás o půlnoci pustila, kdyby nevěděla, za kým přesně jdeme. Jistě, jsme dospělé, ale tohle bylo až příliš nebezpečné. Byla jsem nervózní. Málokdy jsem udělala něco, o čem jsem věděla, že by s tím rodiče nesouhlasili, a když už, tak spíše když jsem byla menší.

Do místnosti vešla Aeni společně s tátou. Oba byli celí od bahna, ale to bylo obvyklé. Máma jen nenápadně přehodila přes židle kusy látky, aby je neumazali, a začala nosit na stůl brambory s máslem. Někomu to mohlo přijít jako velice chudý oběd, ale my jsme na to byli zvyklí.

„Brzo si tohle jídlo sami vyrobíme,“ prohodil táta a já s Aeni jsme jen protočily oči. Tohle už u jídla říkal několik měsíců, od té doby, co bylo jisté, že se sem přestěhujeme. Stejně jako se už několik měsíců u večeře modlil. Nikdy jsme nebyli věřící, ale on si zřejmě vzal do hlavy, že když teď žije na vesnici, hodí se to. Povzdechla jsem si a přidala se k němu. Mělo to něco do sebe, minimálně pro tu atmosféru.

Když jsme skončili a popadli příbory, Aeni náhle položila otázku, ke které bych se já neodhodlala, protože bych nedokázala bez prozrazení obsahu dopisu říct, proč se vůbec ptám. „Blendovi měli děti, že jo?“

Máma se málem zadusila svým prvním soustem. „Měli. Proč se ptáš?“

Aeni pokrčila rameny, jako by o nic nešlo, ale já jsem věděla, že ji to zajímá minimálně tolik jako mě. „Slyšela jsem něco o nějaké Ole Blendové. Tak jestli si to s nima mám spojit.“

Máma přikývla. „Byla asi ve vašem věku. Viděla jsem ji jenom jednou, ale působila na mě jako hodná holka.“

„A jak vypadala?“ vyptávala se Aeni nadále. Tentokrát jsem se málem zadusila já. Aeni v těch otázkách zašla moc daleko. Máma se trochu nervózně zasmála.

„Proč se ptáš, zlatíčko?“

„Kluci se rozplývali, jak byla hezká,“ pohotově odpověděla.

„Jestli chceš znát můj názor,“ promluvil táta s plnými ústy. „Tak ani náhodou. Byla to taky zrzka jako vy, ale ta barva byla taková… jako rezavý plech. A měla moc velký nos.“

Máma ho plácla přes ruku. „ Všichni jsou svým způsobem hezcí.“ Poté se debata stočila k tomu, jestli je nebo není krása relativní, ale my s Aeni jsme měly jiné starosti. Pohlédly jsme na sebe. Už jsem pochopila, proč se na ten vzhled ptala. Chtěla vědět, jestli souhlasí barva vlasů skutečné Oly s barvou v dopise. Abychom si ověřily, že je to ona. Rusovlasých lidí jménem Ola Bledová přece na světě nemohlo být mnoho. Hlavně ne těch, kteří bydleli v našem domě. Musela to být ona.

Po večeři jsme se s Aeniu odebraly do našeho společného pokoje. Přece jen, potřebovaly jsme se dohodnout, jak to bude s tou noční akcí. Když jsem dosedla na svou postel, povzdechla jsem si. „Nevím, jestli je to dobrý nápad.“

„Hele, už jsem kvůli tomu odřekla to přespání u Saina, prostě tam půjdeme a hotovo,“ rozhodla. „Bude to v pohodě. Prostě jí řekneme, že se Ola odstěhovala, vrátíme se domů a bude všechno v pohodě.“

„Já nevím. Neměli bychom to přece jenom říct našim?“ Předem jsem ale znala její odpověď.

„Chtěli by tam jít s námi. A až by zjistili, že je Karia holka, celý den bychom pak poslouchaly, jak je máma ráda, že nejsme lesby, a jak se oba těší, až si najdeme skutečnou lásku a podobné blbosti. Tohle fakt nemám zapotřebí.“

„A… ty si nemyslíš, že je na homosexualitě něco špatného?“ O tomhle jsme spolu nikdy nemluvily. Nebylo proč.

„Zaprvé, Sain je gay. A když máš takového kamaráda, dost věcí pochopíš. A zadruhé, ani tak bych si to nemyslela. Já tohle moc neřeším. Prostě se dva lidi mají rádi a je pak úplně jedno, jestli je to kluk a holka, holka a holka nebo kluk a kluk. Tohle není jako ty tvoje osmisměrky, kde máš předem dané slova a jenom se je snažíš najít. Nikdy nevíš, co ti život přinese, to bys zrovna ty měla dobře vědět. Co ty víš, třeba je lesba jedna z nás a ani o tom nevíme.“ Zasmála se a její filozofická chvilka tím zřejmě skončila.

„Obě jsme už měly několik kluků,“ namítla jsem tiše, protože mi to nedalo.

„Nikdy nevíš,“ zopakovala a prudce spadla na postel. „A teď už ticho, chci se alespoň trochu vyspat. Budík už jsem nastavila. A doufej, že ho uslyšíme. Nemohla jsem ho dát moc nahlas kvůli rodičům.“

„Počkej, myslela jsem, že si to alespoň trochu naplánujeme. Jak se vlastně chceš nepozorovaně dostat z domu?“

„Skočíme z okna,“ zavrčela, jako by to bylo něco naprosto samozřejmé. Polkla jsem. Bylo to přibližně dva metry, což nebylo mnoho, ale stejně to nebylo zcela bezpečné. Lehla jsem si, ale ani za nic jsem nemohla usnout. Neměla jsem z té plánované noční procházky dobrý pocit.

Nakonec jsem se však stejně nějak musela ztratit, protože jsem sebou trhla, když se tiše rozezvonil budík. Ihned jsem ho vypnula a neubránila se úsměvu, když jsme zjistila, že má sestra stále spí. Na okamžik mě napadlo, že bych se také vrátila do postele a předstírala, že jsem také budík neslyšela, ale to už otevřela oči a okamžitě vyskočila na nohy. Ani jedna z nás se nepřevlékala, takže jsme si jen nazuly boty a Aeni otevřela okno. Jediným pohybem se vyšvihla na parapet a zazubila se na mě. Pro ni to nejspíš byla jedna velká legrace.

„Co když to naši zjistí?“ namítla jsem.

„Na tohle už je pozdě,“ odpověděla a skočila. Po chvíli jsem uslyšela tlumený dopad. Potřásla jsem nad ní hlavou, ale musela jsem ji následovat. Nedívala jsem se dolů. Prostě jsem se jen zhluboka nadechla a vybavila si, že musím pokrčit kolena. A skočila jsem. Nevím jak, ale náhle jsem se ocitla na zemi a Aeni mě zatahala za ruku. Běžely jsme vstříc noci a nespíš i nebezpečí.

Když jsme byly dostatečně daleko, náhle mě něco napadlo. „Ty, Aeni,“ hlesla jsem. „Jak se vůbec dostaneme dovnitř?“ Má sestra znejistěla. „Totiž, vzala jsi alespoň klíče nebo tak něco, že jo?“

„No,“ odvětila nejistě a já už jsem věděla, že je zle. „Můžeme zpátky nahoru vylézt. Nějak. Nebo… něco vymyslíme. Ale nejprv vyřešíme to s Kariou.“ Udělalo se mi zle.

„Říkala jsem ti, že si to máme naplánovat.“

„Taky jsi mohla něco udělat,“ odpověděla. „Nějak to dopadne.“ Neměla už jsem sílu protestovat. Byla jsem naštvaná, unavená a vyděšená. Co to byl za nápad, jít v noci ke zvonici? A jaká byla vůbec šance, že nezabloudíme? Můžu věřit své sestře, která se ani nestarala o to, jestli se máme jak dostat domů a vůbec jí nevyvedlo z míry, že nejspíš ne?

Nakonec jsme tam ovšem jen za svitu půlnočního měsíce a hvězd dorazily. Mohly jsme si alespoň vzít baterku. Pohlédla jsem na hodinky. „Zbývají tři minuty. Celkem se divím, že jsi zrovna ty někam došla na čas.“

„To nebylo schválně. Prostě to tak vyšlo,“ odvětila a sedla si ke dřevěné stavbě, na jejímž vrcholku skvěl měděný zvon, na lavičku.

„Příští výpravu organizuju já,“ upozornila jsem ji.

„My půjdeme na další výpravu?“ usmála se. Protočila jsem oči. Pro mě za mě, hlavně když to zase nenechám v její režii. Aeni poté pohlédla na zvon. Když jsme tady byly za dne, naštvala pravděpodobně všechny obyvatele vesnice tím, že na něj zvonila. Možná přemýšlela, že to udělá i teď v noci, ale nakonec si to naštěstí rozmyslela. Seděli jsme mlčky po celý zbytek oněch tří minut.

„Dáme jí ještě chvíli,“ odvětila a posunula se tak, aby jí šlo ve světlech noční oblohy vidět. Přisedla jsem si k ní.

„Jo,“ souhlasila jsem. Zase nastalo ticho. Nakonec jsem ho prolomila já. „Ty, Aeni,“ začala jsem.

„Hm?“ odvětila trochu napjatě. Nejspíš i ona začínala pociťovat nějaké obavy. Nebo možná byla jen zvědavá, kdo je ta Karia.

„Říkala jsi, že je Sain gay. Ví to naši?“

„Ne, nechtěla jsem, aby si o něm mysleli něco špatného. Ale proč?“

„Jenom… kdyby tohle všechno prasklo, jestli by unesli, že je na holky.“

„Nepraskne to. A i kdyby, měly bysme spíš jiné problémy, jakože jsme se o půlnoci samy vypravily ven nebo tak. Ale jinak, nemyslím si, že oni jsou až tak extrémní. Jenom to nevidí rádi.“

„Hm, to je asi pravda,“ odvětila jsem. Minuty ubíhaly a mě napadla děsivá myšlenka. „Co když to byl celé jenom vtip?“

„Tak to ještě dopadlo dobře. Myslím, že ti nemusím říkat, že je to nebezpečné.“ Zachvěla jsem se.

„Vrátíme se?“

„Počkáme do půl jedné. Pak se vrátíme.“ Neprotestovala jsem, i když mi už začínala být i zima.

„Jak se teda pak dostaneme domů?“ zeptala jsem se.

„Nechaly jsme přece otevřené okno. Vylezeme po žebříku.“ Přikývla jsem. Ne že by se mi to líbilo, ale znělo to docela rozumně. „Jsi zklamaná, že Karia nepřišla?“ Pohlédla jsem na hodinky. Ještě dvacet minut.

„Celkem jo. Víš, asi mě bude vždycky nějakým způsobem trápit, že to nezná pravdu.“

„To chápu. Ale třeba žádná Karia ani není. Ani bych se nedivila, kdyby si z nás někdo utahoval. Třeba zrovna Sain by na něco takového určitě přišel.“

Přikývla jsem. Byla jsem ráda, že je tma a nevidí, jak se mi v očích lesknou slzy. Nevěděla jsem, proč se mi chce plakat, ale možná z toho, že jsme tolik riskovaly pro nic. Seděly jsme, čekaly a každou chvíli hleděly na hodinky. Při sebemenším zvuku jsme se rozhlížely okolo, dokonce i zkoušely volat Kaiřino jméno, ale nikdo tady nebyl. Jednu minutu po půl se Aeni zvedla. Kupodivu ale nevypadala tak zklamaně, jak jsem se já cítila.

„Ale musíš uznat, že to stálo za to,“ pronesla.

„Proč, prosím tě?“

„Bylo to dobrodružné. Nemyslíš, Olo?“

„Nech si to,“ zavrčela jsem. V tomhle jsem jí opravdu nerozuměla. A nepřišlo mi vtipné, že mě oslovovala jejím jménem. Spíše mi to vůči té dívce přišlo nespravedlivé. Došly jsme až k domu. Okno naštěstí otevřené zůstalo a žebřík stál opřený o kůlnu. Aeni na něj zkoumavě pohlédla.

„Co je?“ zeptala jsem se.

„Nic. Jenom nevím, jak ho dostaneme zpátky.“ Zaváhala jsem.

„Ty už jsi několikrát proklouzla v noci normálně dveřma, že jo?“ Přikývla. „Já vylezu a pak ti otevřu. A ty mezitím sklidíš ten žebřík.“

Aeni pevně semkla rty. Tak vážnou jsem ji ještě neviděla. „Dobře. Ale musíš jít hodně, hodně potichu.“ To mi nemusela říkat. Byla jsem ale ráda, že nemám její roli. Nenápadně bych se kolem oken rodičů až ke vchodu proplížit nezvládla. Na žebříku se mi klepala kolena, ale nakonec jsem se dokázala dostat až do pokoje. Po špičkách jsem se proplížila ke vchodu. Otevřela jsem dveře. Aeni vklouzla a zavřela za sebou. Společně jsme se proplížily zpět do pokoje. Vydechla jsem. Aeni s úsměvem skopla boty a skočila do peřin. Já jsem ji napodobila, ovšem bez úsměvu. Celé to bylo zbytečné.