Antiliino povídkové smetiště

Život je jako osmisměrka – bez správného postupu se nikam nedostaneš.

A náš postup byl určitě špatný. Jinak by celá ta záhada s dopisem a Olou byla vyřešená. Jinak bychom si o půlnoci neudělaly dlouhou procházku a ráno mě nebolela hlava. Nebo možná bolela, ale stálo by to za to. Neměla bych strach se u snídaně podívat rodičům do očí, protože by z nich mohli vyčíst, co se včera stalo. Nebo mi to tak minimálně připadalo. Až vůbec bych ve schránce nenašla další dopis.

Nebudu lhát o tom, že mě napadlo, že přijde. Jinak bych tak brzy ani do schránky nešla. I když se mi to nejprve zdálo zbytečné, protože tak rychle by další pošta nemohla přijít. Co jsem ale u toho minulého psaní nezaregistrovala, to bylo, že na něm nebyla zpáteční adresa ani známka. To znamenalo, že ho někdo do schránky vhodil osobně. Rozbušilo se mi srdce. Kdybych si hodně přivstala, mohla bych Olinu ctitelku zastihnout. Možná v to i doufala.

Aeni nebyla doma, abych se jí s novou informací pochlubila, ale plánovala jsem to udělat hned, jak se výjimečně ukáže doma. Vzala jsem si dopis k sobě a zamířila k těm pár ovcím, které jsme si zatím pořídili, abych je vypustila na pastvu. Dopis jsem si schovala do kapsy. Ačkoli jsem se sama za sebe styděla, byla jsem si jistá, že dopis otevřu. Potřebovala jsem další indicii. Zkrátka jsem chtěla onu ctitelku najít a co nejvíce zvýšit své šance na to.

Otevřela jsem vrátka ohrady a vydala se na obrovskou louku. Ovce mě následovaly. Míjela jsem plot, který sousedil jen s polem. Přemýšlela jsem, kde najdu nejlepší útočiště na čtení, když vtom mě vyrušil neznámý chlapecký hlas. Obrátila jsem se. Podle hlasu jsem si ho představovala mladšího, ale vypadal stejně starý jako já. Stál v poli a zubil se na mě. Pousmála jsem se.

„Pošlapáváš tady úrodu?“

Některé lidi bych tím sarkasmem nejspíš odradila, ale byla to taková má zkouška, jestli vůbec stojí za to, dávat se s nimi do řeči. Jeho úsměv se ještě rozšířil. „Možná. Jsem Mar. Podal bych ti ruku, ale ten plot mi tu trochu zavazí.“ Oplatila jsem mu úsměv. Okamžitě mi byl sympatický. Poté se to ale všechno muselo zkazit. „Ty jsi Ola, že jo?“

Stiskla jsem v kapse dopis. „Hele, já…“

„V pohodě, neboj se. Vím to jenom proto, že všichni mluví o nějaké zrzce, co se sem přistěhovala.“

„Jo, to budu asi já,“ odvětila jsem. Rozhodla jsem se tomu omylu s Olou přijít na kloub a vysvětlit mu to, ale až za pár chvil. „A ještě mám sestru, Aeni. Ale co se týká toho, jak se jmenuju…“

„Mně se tvoje jméno líbí, neboj,“ usmál se. Musela jsem se ovládat, abych nesložila tvář do dlaní. On mě to snad říct nenechá. „Hele, s kamarádama jdeme večer do staré stodoly. Pokecat, něco vypít a tak. Můžeš jít s náma, jestli chceš. A tvoje sestra taky.“

„Nevím, jestli bude doma,“ odvětila jsem. Ve skutečnosti jsem nevěděla ani to, jestli je dobrý nápad s nimi někam jít. Toho kluka jsem znala sotva pár minut.

„No, když tak se pro tebe v šest stavím, protože asi nevíš, kde to je. Buď u tý brány na konci louky, já tam za tebou přijdu.“

„Nejsem si jistá, jestli půjdu,“ přiznala jsem.

„Když tam nebudeš, tak to pochopím. Jsme celkem zvyklí, že lidi nepřijdou tak, jak bych si přál.“

„O tom mi povídej,“ odvětila jsem. Zvláštně na mě pohlédl.

„No, prostě tu buď, jestli chceš,“ hlesl, otočil se a odešel. Dlouho jsem hleděla na jeho vzdalující se záda. Tohle bylo více než podivné. Když už jsem ho neviděla, potřásla jsem hlavou. Do šesti bylo času dost. Abych oddálila rozhodování, vrátila jsem se v myšlenkách k dopisu. Došla jsem s ovcemi na část louky, která byla ještě celá zarostlá a nechala je. Sama jsem se usadila pod košatý strom a s výčitkami rozlepila obálku.

Milá Olo,

promiň, že jsem se tam neukázala. Měla jsem příliš velký strach. Strach, co mi řekneš, strach, že nemůžeš cítit to samé. A strach říct to i před tou dívkou, která tam byla s tebou. Hádám, že to byla nějaká kamarádka. Nebo příbuzná. Nebo snad tvá dívka a já to všechno dělám zbytečně? Ani bych se nedivila, kdybys mi nedala další šanci, ale vím, že se dnes večer uvidíme. Budeš pozvaná s námi do stodoly. Je jen na tobě, jestli přijdeš, ale já tam budu také. Neřeknu ti své jméno, můj strach je ještě příliš silný, ale věřím, že časem poznáš, kdo jsem. Možná to pro tebe bude jednodušší, když se předtím alespoň trochu poznáme.

Možná to byla chyba, psát ti ten první dopis. Měly jsme se poznat normálně. Jen jsem doufala, že se odhodlám jít k té zvonici. Ale nevyšlo to. Ale stále ještě věřím.

Karia

Zhluboka jsem vydechla. Takže si buďto bůhvíproč celá Marova parta kamarádů myslela, že jsem Ola, nebo to byl celé ještě komplikovanější omyl a Karia doopravdy psala Ole a jsme si možná nějak vzhledově podobné a ona si myslí, že jsem Ola, protože ji zná jen z dálky. Koneckonců, když jsem si vzpomněla na tátův popis, má barva vlasů také nebyla úplně nejkrásnější a nos se rozhodně nedal označit za malý. A možná jsem ani nebyla krásná. Takže by to odpovídalo. Nevím, která teorie mě děsila více. Ale v té chvíli jsem věděla, že na to setkání do stodoly jít musím, už jen abych jim vysvětlila, jak to je, a abych poznala Kariu, i když nebudu vědět, která z nich to je.

Problém ovšem bylo, jak to vysvětlit rodičům. Jistě, stačilo říct, že mě tam pozval Mar, a možná jim ani nemusím říkat, kam jdeme. Budou si myslet, že je to něco jako rande. A jestli půjde i Aeni, pustí mě určitě, zvláště když řeknu, že tam bude skupina Marových kamarádů. To, že se nám to krylo s rodinnou večeří, snad přežijí, když mám šanci jít ven s nějakým chlapcem. Přesně to si totiž vždy přáli. A já vlastně také. Konečně mi to došlo. Mám šanci se minimálně přátelit s nějakým klukem. Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli nikdo není okolo, a když jsem zjistila, že ne, vesele jsem se zatočila. A možná získám i další přátelé. Konečně se na mě usmálo štěstí.

U oběda jsem to téma nadhodila. Aeni kupodivu byla doma, možná také doufala, že se dozví více o Karie. Jak jsem předpokládala, chtěla jít také a společně nás rodiče pustili. Samozřejmě, že jsme neřekly, že jdeme do nějaké opuštěné stodoly. Ostatně, Aeni to ani říct nemohla, protože to nevěděla. Doufala jsem jen, že ví, kde to místo je, ale měla to tady prochozené křížem krážem, na rozdíl ode mě. Ne, že bych měla více povinností než ona. Rodiče chápali, že jít sem byl jejich sen, ne jejich, takže jsme se tady opravdu cítily jako na nekonečných prázdninách, které jsme ostatně i měly. Jednou jsme se obě chtěly vrátit do města a začít doopravdy pracovat, ale život tady nebyl v tomto ohledu vůbec špatný.

Když se nám povedlo dostat se od večeře, Aeni mě na půli cesty do pokoje zastavila. V očích ji zvláštně jiskřilo, což nevěstilo nic dobrého. Odevzdaně jsem kývla, ať spustí tu šílenost, která ji napadla. „Tak, a teď mi řekni, proč tam jdeme doopravdy. A toho Mara sis vymyslela, že jo?“

„Ne, nevymyslela. Ale vlastně to není jediný důvod. Přišel další dopis a ta Karia na tom setkání taky bude. Psala sice, že se neodhalí a tak, ale já bych tak nějak chtěla přijít na to, kdo to je. A hlavně, chci, aby pochopila, že já nejsem Ola.“

Má sestra nakrčila nos. „Proč by si měla myslet, že jsi Ola?“

„Protože Mar si to myslí. Oslovil mě tak,“ pokrčila jsem rameny.

Aeni se rozesmála. „Bože, tohle je jak nějaká telenovela. Tak si to shrneme. Našly jsme dopisy adresované holce, která tady bydlela před náma. A pak tě nějací lidi pozvou ven a bude mezi nima i ta, která ty dopisy posílá. A všichni si nejspíš myslí, že ty jsi ta holka, co tady bydlela.“ Potřásla hlavou. „Tohle nedává smysl.“

„Dává,“ hlesla jsem.  „Jenom je to celé hrozně divné.“

„Ale stejně tam prostě musíme jít. Chci poznat tu tvoji tajnou ctitelku.“

Převrátila jsem oči. „Nech toho. Ty dopisy jsou adresované Ole.“

„To asi těžko, když si Mar myslí, že jsi Ola ty. Bude si to myslet i Karia. Moje sestřička má ctitelku!“ Znovu se rozesmála. Bohužel ale měla pravdu. Začínalo mi docházet, že ty dopisy jsou nejspíš opravdu adresované mně. A dost mě to děsilo. Dostat tajná přání od chlapců, to se dívkám stávalo. Sice ne dívkám jako jsem já, ale ještě bych to chápala. Ale nikdo nesměl vědět, že dostávám tajná přání od dívky. Nejraději bych na to zapomněla i já sama.