Antiliino povídkové smetiště

Život je jako osmisměrka – tajenku se dozvíš až na konci.

Odhodila jsem propisku a povzdechla si. Já jsem na konci cesty rozhodně nebyla. Spíše na začátku. Nějak jsem nevěřila, že bych dnes onu tajenku, tedy odpověď na otázku, kdo je Karia, mohla dozvědět. Chtěla jsem se jen dostat blíže, jako když v osmisměrce najdu pár slov, ale nejsou to ta poslední, ani vzdáleně. Jsou to ta, která člověk najde, když změť písmen jen zběžně prolétne očima, aniž by v ní hledal něco konkrétního. Povzdechla jsem si. Když už nic, tak je tady možnost, že si díky tomuto tajemství v Marově partě vytvořím nové kamarády. Musím to brát takto a nesoustředit se jen na Kariu.

 Když už však byla stodola v dohledu, přišlo mi to opravdu těžké. Srdce mi zběsile tlouklo. Přestože jsem nevěřila, že by to mohlo vyjít, nějakým způsobem jsem doufala, že se ke Karie dostanu alespoň o trochu blíže. Když jsme s Aeni vešly dovnitř, okamžitě jsem pohledem přelétla všechny přítomné dívky. Bylo jich pět. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Na každou připadala dvacetiprocentní šance, že je to ona.

Když nás všichni pozdravili, sedly jsme si do kruhu. K mému příjemnému překvapení nehráli nic jako flašku nebo hru na pravdu, ale prosté karty. Pravda, sice zřejmě hráli o peníze, ale čekala jsem to horší. Navíc tu kolovala jen jedna láhev alkoholu a drogy ani cigarety jsem neviděla nikde. Pravda, možná bylo příliš brzy, ale někdy to lidem stejně nebránilo. Aeni se s několika lidmi družně pustila do rozhovoru a já jsem se chtěla nejprve někde pohodlně opřít a vše chvíli pozorovat zpovzdálí, ale nebylo mi to umožněno.

„Vím, co jsi čekala,“ slyšela jsem za sebou dívčí hlas. Obrátila jsem se k drobné brunetce. Děsilo mě, že je tady šance, že je to Karia. „Neboj se, ve stodole se scházíme jenom proto, že pro jedenáct lidí je každý pokoj jednoho z nás moc malý. A dneska vlastně pro třináct.“ Zmohla jsem se jen na přikývnutí. Natáhla ke mně ruku. „Lilana, ale říkej mi prostě Lil.“ Ani nemrkla. Buďto se tak opravdu jmenovala, nebo tu lež měla dobře připravenou.

„Avera,“ odpověděla jsem. Lilana se zamračila. Věděla jsem, co bude následovat.

„Ale Mar říkal, že se jmenuješ Ola.“

„Mar si to taky myslí. Jenže se spletl. A spletlo se vás asi víc. Ola Blendová v tom domě bydlela před náma. A vůbec nevím, proč si mě s ní pletete.“

Lilana široce mávla rukou. „Hele, neřeš to. Mar všechno domotá. A co vím, nikdo jiný tě nezná.“ To znamenalo, že zase buďto lže, nebo se jim Karia nesvěřila. „Takže Avera.“ Pousmála jsem se. „Podle toho, jak ses stáhla, asi nemáš moc ráda společnost, že?“

„Moc ne,“ přiznala jsem. „Ale chtěla jsem tu jít.“

Lilana potřásla hlavou. „Musela jsi přece tušit, že nás tu bude hodně.“

„To jo. Ale zaprvé nemůžu pořád jenom sedět zalezlá doma a zadruhé…“ Mávla jsem nad tím rukou. „Mám pro to svoje důvody.“

„Jaké?“ Začínala být dost vlezlá.

„Asi není dobrý nápad ti to říkat.“

Lilana nejprve působila trochu dotčeně, ale pak se ušklíbla. „Do konce večera to z tebe stejně někdo vytáhne.“ Doufala jsem, že ona není Karia. Nebyla mi vůbec sympatická. Nicméně jsem pochybovala, že by dokázala napsat tak krásné dopisy. Sledovala jsem ji, jak se vzdaluje a cestou něco pošeptala Marovi, nejspíš pravdu o mém jméně. On se zatvářil skutečně překvapeně. Když odešla znovu hrát karty, Mar složil hlavu do dlaní. Nějaká dívka ho objala a podala mu láhev vodky. Zaváhal, ale nakonec se napil. Něco jí pověděl a ona ho konejšivě pohladila po rameni. Tvářila se tak starostlivě. Mohla by to být Karia? Poté na mě oba pohlédli, vstali a vydali se ke mně. Na to jsem vůbec nebyla připravená. Sklopila jsem oči.

„Takže ty jsi Avera,“ promluvila dívka s kaštanově hnědým mikádem. Přikývla jsem. Tohle setkání bylo stále divnější.

„Tohle je Tira a mně znáš,“ pousmál se Mar. Oba si ke mně přisedli. Bylo to na mě příliš mnoho jmen a lidí najednou. Karia a Tira, to si bylo trochu podobné. Nebo také ne. Věděla jsem jen, že by mě docela potěšilo, kdyby to byla Tira, kdo píše ty dopisy. Už od pohledu mi byla sympatičtější než například právě Lilana.

„Proč sis myslel, že jsem Ola?“ obrátila jsem se k Marovi. Možná bych to měla nechat tak, ale skutečně mě to zajímalo.

„To jsem ti právě přišel vysvětlit. A taky se zeptat, jak moc jsme na stupnici od jedné do deseti děsiví, nudní, divní a šílení.“

„Ale no tak,“ zasmála se Tira. I mně cukaly koutky.

„Nejste ani jedno, jenom… nemám úplně ráda velkou společnost. Chtěla jsem akorát vysvětlit ten omyl s Olou a… a tak.“

„Tak můžeme trávit čas jenom spolu,“ navrhla Tira. „Já a Mar stejně v kartách vždycky všechno prohrajeme.“

Zaváhala jsem. „Nechci vás omezovat.“ Zároveň jsem však měla pocit, že mi napětím praskne hlava. Chtěla se mnou trávit čas. Mohlo to znamenat, že je Karia?

„Ale prosím tě,“ protočil Mar oči a oba si ke mně přisedli, každý z jedné strany. Měla bych se Tiry prostě zeptat a všechen ten zmatek a nejistotu si ušetřit. Ale zatím jsem to nedokázala. „A teď k tomu, že jsem si myslel, že jsi Ola. Vlastně nejsem úplně sám, kdo si to myslel, ale to je jedno.“ Jedno to nebylo, ale neodvážila jsem se zeptat. Tira mi pohlédla do tváře, jako by v ní něco hledala. Znejistělo mě to.

„Víš,“ vytrhl mě z přemýšlení o Tiře její kamarád.„Neřeknu ti, kdo z nás to je, ale jeden z nás už dlouho pozoroval Olu z dálky, snažil se o ní zjistit co nejvíce. A když se konečně odhodlal dopracovat se k tomu, aby ji doopravdy oslovil, zjistil, že se tady přistěhovala holka, která je jí jen hrozně podobná.“

„Ale… museli jste přece vidět, že je tady jiná rodina a tak,“ nechápala jsem.

„O Ole nikdo nic moc nevěděl. Prostě se tady jednoho dne zjevila a stejně tak nenápadně odešla. Proto jsme ani nevěděli, že se stěhuje. Až donedávna jsme ani nevěděli, kde bydlí, to jsme zjistili, až když už jsi tam byla ty. Takže ne, neznali jsme její rodinu.“

„Takže… tohle všechno byl omyl? Ten dotyčný člověk chtěl Olu?“ Z nějakého neznámého důvodu mě to zklamalo. Ne snad proto, že bych chtěla mít něco s dívkou, ale protože jsem neměla tajnou ctitelku. Byla jsem zase osamělá a přehlížená. Bylo to hloupé a sobecké, ale nemohla jsem si pomoct. Chtěla jsem, aby se o mně tímto způsobem někdo zajímal.

Mar přikývl. „Ale vlastně Olu vůbec neznal. A tebe má šanci poznat. Takže je dost možné, že by chtěl i tebe.“  To byla chabá útěcha. Z nějakého důvodu se mi z toho udělalo špatně. Zavrtěla jsem hlavou a neschopná slova jsem se rozběhla ven. Utíkala jsem daleko, daleko pryč a po tváři mi tekly slzy. Nechápala jsem, proč mě to tak vzalo, ale stalo se. Pro nikoho nikdy nebudu já ta zajímavá. Nikdy nebudu více než pouhý omyl.