Ukázka čtvrtá
„Tuivo?“ oslovila jsem ho proto.
„Co se děje?“ zeptal se. Zjevně nepochopil, že nechci, aby nám Jyrki rozuměl.
„Já jen… Nechceš už přestat s tím odmítáním rad, autorit a tak? Já vím, že je to kvůli tomu, co se nám dělo v kmeni, ale už je to pryč a ty teď žiješ v úplně jiném světě.“
„Může se to stát znovu. Nechci, aby měl kdokoli kontrolu nad mým osudem,“ zavrčel. Jyrki na mě vrhl vražedný pohled. Žárlil na mě, to bylo jasné.
„Já vím, ale ty kvůli tomu děláš hlouposti. Stále sis nenašel pořádnou práci, viď?“
Tuivo se zachechtal. „Jak to s tím souvisí?“
„Myslíš si, že se navždy uživíš tak, že budeš sem tam někde pomáhat, Tuivo? Co ti tak vadí na tom, že by tě někdo systematicky řídil tak, abys dělal svou práci nejlépe?“
„V tom, že by mě řídil. Vyhovuje mi to tak, jak to je, a ty to moc dobře víš. Taimi, může ti to být jedno.“
„Protože už nejsem ve tvém životě. Chápu.“
Tuivo na mě s lítostí pohlédl. „Nebylo snadné se smířit s tím, že zemřeš, Taimi. A když se mi to konečně povedlo, nebudu se vracet k tomu, co bylo, když…“
„Když stejně zemřu, že.“
„Je to dost pravděpodobné,“ vyslovil opatrně. Zamotala se mi hlava. Nechtěla jsem to slyšet zrovna od něj. „Co je? Proč jsi tak zbledla?“ zeptal se mě. Jen jsem nad tím mávla rukou, ale moc dobře mi nebylo. Jyrki nás přejel pohledem, ale za slova jsem mu nestála. U něj jsem za to byla ráda, ale mrzelo mě, že jsem nestála za slova ani Tuivovi. Oba se ode mě odvrátili. Tuivo vytáhl mapu a něco v ní studoval. Neměla jsem sílu se k němu připojit.
Bylo to zase tady. Na chlad se dalo zvyknout, na slabost také. Ale ne na tuto zvláštní únavu, která mě dočista paralyzovala, která mě nutila si lehnout a usnout s tím, že už se možná nikdy neproberu. Chtěla jsem se jen někam stulit a čekat na nevyhnutelné, ale tady to nešlo, tolik místa na sáních nebylo. Před očima se mi míhaly mžitky. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale bylo to silnější. Roztřásla jsem se. Zima, tak hrozná zima vládla všude ve mně. Nechtěně jsem sykla bolestí, když začala prostupovat mými žílami. Matně jsem vnímala, jak na mě oba muži pohlédli. Nechtěla jsem, aby se starali.
„Kurva,“ procedil Tuivo skrze zuby a pak jsem něco cítila. On mě pohladil. Pohladil mě po vlasech. Na malou chvíli jsem se uklidnila. „Promiň, Taimi,“ promluvil ke mně přesně tím laskavým hlasem, který jsem si přála. Pohled se mi trochu projasnil. Podívala jsem se na něj a pokusila se usmát. „Můžu za to.“ Netušila jsem, v jakém jazyce na mě mluvil, ale zjevně mu Jyrki rozuměl, protože se netvářil zmateně, spíše… nerozhodně. Cítila jsem, jak se sáně zastavily. Chtěla jsem je vyzvat, aby jeli dále, ale hlas mě neposlouchal. Tuivo mi zatlačil do ramen. Neměla jsem sílu se bránit. Na poslední chvíli uklidnil z místa, kam poté dopadla má hlava, cepín. Lehnutí mi na jednu stranu pomohlo, ale na druhou se mi chtělo ještě více spát.
Jyrki přešel ke mně a chytil mě za ruku. Zděšeně jsem na něj pohlédla, ale vysmeknout jsem se mu nemohla. Tuivo otevřel ústa, aby mu něco řekl, ale pak si to zjevně rozmyslel. Nebylo to přímo nepříjemné, naopak, lidský kontakt mi vždy pomáhal, ale nechápala jsem, co to Jyrki dělá. Vždyť mě neměl rád. To to se mnou vážně bylo tak zlé, že mu mě bylo líto?