Antiliino povídkové smetiště

Pak se ale z jednoho z nich vynořila lidská postava. Už zdálky jsem si všiml, že na to, jaká tady byla zima, byl trochu málo oblečený, navíc mi přišlo, že ten oděv na něm zvláštně visel. Možná byl potrhaný. Protočil jsem oči. Poslední, co jsem v téhle chvíli chtěl, bylo zachraňovat někoho dalšího. Co když se to zase tak podivně zvrtne?

„Nemůžeme mu prostě ujet?“ zaúpěl jsem, ale nemyslel to vážně. Vyčítal bych si to a stále přemýšlel, co je ten člověk zač a jestli jsem mu nemohl pomoct. To už k němu ale Tuivo zamířil. Ta bělovlasá holka zůstala sedět na sáních. Kdo ví, jestli s tím nechtěla mít nic společného, nebo jí něco bylo kvůli té kletbě, ať už tak nazývala cokoli, nebo co vlastně. Já jsem ale chtěl vědět, o co jde, takže jsem se vydal za Tuivem.

Když jsme viděli, kdo na nás pískal, oba jsme na sebe nejistě pohlédli. Byl to nějaký dědek, který navíc vypadal dost opotřebovaně. Ale zubil se na nás a ukazoval nám posledních pár zubů, které mu zbyly. Nezdálo se, že by ho něco trápilo.

„Tak jsem vás konečně našel!“ zvolal tak hlasitě, až jsem sebou trhl. Podíval jsem se na Tuiva a koutkem úst se ho zeptal, jestli toho pomatence zná. Neodpověděl mi, ale to bylo možná proto, že k tomu nedostal příležitost. „Slyším tě moc dobře, mladíku,“ zasmál se. Nikdo mě ještě nikdy neoslovil mladíku. Moc příjemné mi to nebylo.

„Potřebujete pomoct?“ zeptal jsem se.

Zachechtal se. „Já a pomoct? Kdeže.“ Nejpodivnější na tom bylo, že se zdálo, že to myslí vážně. A poté prostě jen popadl svou hůl a šel dále. Netušil jsem, co dělat. Nemohl jsem ho svézt, pro čtyři lidi byly sáně moc malé, ale celkem jsem se o něj bál. Zdálo se, že to nemá v hlavě v pořádku.

„Kam jdete?“ napadlo mě, jak ho zastavit.

Máchl holí s takovou vervou, že málem praštil Tuiva, který polekaně uskočil, zdálo se však, že to dědka ani trochu nevyvedlo z míry. „Já? Nikam, mladíku, nikam.“ Pak se pomalu odvrátil a já jsem se rozhodl, že podivných lidí už mám dost. Nechal jsem ho prostě odejít. On se však náhle zastavil a zase se zazubil.

„A mimochodem,“ vyslovil pomalu a zřetelně. „Když se zvedne vítr, ujdi dvě stě čtyřicet pět kroků jihovýchodním směrem, a pak hledej to, po čem zatoužíš ze všeho nejvíce!“ A pak se ztratil ve stínech, a to až kupodivu rychle.