Antiliino povídkové smetiště

„Co vám je?“ zeptal se nás a prohlížel si nás od hlavy k patě.

Zamračila jsem se. „Nic.“

„Nic, Tuivo, není jim nic,“ usmál se stařec. „Potřeboval jsem tě sem dostat. Takže když jsme již všichni…“

Tuivo se zvedl, ale Jyrki ho zachytil za paži. „Zůstaň,“ zavrčel.

„Nejsem tvůj pes,“ odpověděl Tuivo stejným způsobem a vytrhl se mu. Jyrki se snažil udržet vážnou tvář, ale pak se usmál.

„Prosím tě, vydrž. Jenom na chvilku.“ Tuivo si rezignovaně povzdechl a posadil se vedle svého kamaráda. Stařec se na něj usmál.

„Ty mne zkrátka za žádnou cenu neposlechneš, viď?“ Tuivo se viditelně stáhl do sebe, přestože využil laskavý tón. „Chci vám pomoct. Měl sis odpočinout. Zase jsi usnul. Víš, že se ti to jednou může vymstít?“

Nemohla jsem mlčet. „Ty jsi na hlídce usnul? Vždyť…“

„Nech ho být,“ obořil se na mě Jyrki. Držel pevně Tuiva za rameno. Kdyby chtěl, zřejmě by se mu vykroutil, ale nejspíš Jyrkimu věřil alespoň tak, jak to fungovalo obráceně.

„Každopádně, jsem na vaší straně. Jen jsem chtěl, abyste si ve městě odpočali, to je vše.“

„Na naší straně. Jasně,“ odplivl si Tuivo. Stařec na to nereagoval.

„Snažím se vás ušetřit problémů. A pokud mne budete poslouchat, tak se vám nemusí nic stát. Již máte spoustu starostí, nemusíte si tuto cestu ještě více ztěžovat.“ Přikývla jsem. To znělo rozumně. Jyrki i Tuivo se tvářili pochybovačně, Tuivo o něco více, ale byla jsem ráda, že zatím opravdu neutekl. Stařec si protáhl prsty. „Je div, že jste to zatím všichni přežili. Ne všichni však svůj cíl splníte tak, jak si představujete.“ Trojice na sebe znepokojeně pohlédla.

„To jako umřeme?“ zeptal se Tuivo a neklidně se zavrtěl.

„Nemůžu vyprávět o vaší budoucnosti,“ zacvrlikal stařík. Pohlédl na ztemnělé nebe. Vypadalo, jako by se blížil úsvit, ale všichni jsme dobře věděli, že žádný nenastane. Byla tu jen nekonečná noc. „Nicméně mne v tuto chvíli dobře poslouchejte.“ Jeho hlas zhutněl a zhrubl. „Důvod, proč jsem přišel, je ten, že za chvíli dorazíte k místu, odkud neznáte cestu. Musíte se vydat na severozápad, pokud nechcete skončit zle.“

Tuivo se zasmál. „Ale… Pieni je na východě, to je jediná věc, kterou jsem si jistý.“

„Další město vám není souzeno,“ pravil stařec a překvapivě čile se zvedl.

„Potřebujeme zásoby,“ namítl Jyrki chabě. „Určitě by se dalo…“

„Se mnou se nehádej, mladíku. Hádej se s osudem,“ pravil stařec, a i když se ho oba muži na něco ptali, již neodpovídal. Vzdálil se od nás a nakonec zmizel v šeru.