Antiliino povídkové smetiště

Přistoupil jsem ke zvířeti a posvítil na něj lucernou. Chtěl jsem jen zjistit, co je to zač, protože jsem něco takového nebyl zvyklý v horách vídávat. Zatajil jsem dech. Nebylo to zvíře, ale člověk. Žena. Třásla se. Hodně se třásla. Ale alespoň byla naživu. Neměl jsem sice rád lidi, ale ona potřebovala zachránit. Vzal jsem jednu z dek ze saní, abych ji do ni mohl zabalit.

„Hej,“ zatřásl jsem s ní. „Všechno už bude v pohodě. Já jsem Jyrki a teď tě vezmu do města do nemocnice.“ Přehodil jsem přes ní deku, ale nejspíš neměla ani sílu se posadit a zabalit se do ní. Popadl jsem její vyhublé tělo a chtěl jí pomoct. Ale pak se stalo něco, co jsem ani v nejmenším nečekal. Otočila se a prudce mě odstrčila. Ta holka rozhodně nebyla vysílená.

Jdi pryč,“ řekla skoro vyčítavě. Nezachraňuj mě. Je to zbytečné.“

Teprve teď jsem si všiml, že má úplně bílé vlasy. Určitě to nebyla její přirozená barva, mohlo jí být sotva dvacet let. Navíc v těch vlasech nosila barevnou ozdobu ve tvaru květiny. Ženy a jejich touha po kráse zjevně neznaly mezí. Pak jsem si všiml i její tváře. Zalapal jsem po dechu. Úplně promodrala a kůži pokrývala jinovatka. Bylo něco takového vůbec možné, nebo to bylo nějaké tetování? Nechápal jsem, k čemu jí něco takového v horách je. Alespoň že ta holka byla docela teple oblečená.

Na sáně. Hned,“ zavrčel jsem, protože jsem pochopil, že po dobrém to nepůjde. Navíc se mi na ní něco nezdálo. Ale záchranu potřebovala.

„To nemá smysl,“ odpověděla.

„Dělej,“ přikázal jsem ji, nejspíš ostřeji, než jsem chtěl, protože se pokusila zvednout. Musel jsem vzít zpět myšlenky o teplém oblečení. Neměla rukavice. Prsty jí také pokrývala námraza. Pomohl jsem jí a téměř ji strčit na sáně. „Jsi ty vůbec normální?“ Vyčítal jsem jí, zatímco jsem se snažil ji zabalit do všech dek, které jsem s sebou měl. Je polární noc, zima, a ty se takhle vypravíš do hor? Bez rukavic?! Kdyby ses radši víc starala o svůj život než o to, jak vypadáš.“

Zjevně jsem ji zaskočil. „To… bys nepochopil. Prosím tě, jenom ztrácíš čas. Mně nic není.“

Bylo to matoucí. Sice se vážně chovala, jako by se nic nedělo, ale proč ležela ve sněhu? A proč byla tak promrzlá? Proč se tak hrozně třásla? A stále jsem nechápal, jak vypadala. A nejméně, proč si ho hor vzala takovou zbytečnost jako ozdobu do vlasů? Až když jsem na květinu pomyslel, uvědomil jsem si, že ji nemá. Rozhlédl jsem se kolem. Po chvíli jsem ji uviděl ve sněhu. Musela jí spadnout, když jsem se ji snažil dostat do sání.

„Ne, nezvedej to!“ zakřičela z nějakého důvodu. Koutkem oka jsem si povšiml, že se snaží vymotat z dek. Nevěnoval jsem tomu však pozornost. Zvedl jsem květ a s úšklebkem jí ho podal. Z nějakého důvodu vypadala, že se každou chvíli rozpláče. Naštěstí se nesnažila utéct, takže jsem klidně nasedl na sáně, vydal pár povelů a psi s radostí zamířili nazpět k městu. Přál jsem si cítit se jako oni, ale ta holka to všechno pokazila. Dobře jsem věděl, proč se lidem vyhýbám.

Bělovláska mě nenechala na pokoji. Znovu se ozvala. „Podívej, jediný důvod, proč jsem ti ještě neutekla, je, že…“

„Sedíš v rozjetých sáních,“ skočil jsem jí do řeči.

„Ne. Musím ti něco říct.“ Nebyl jsem na to ani trochu zvědavý, ale zjevně se nenechala odbýt. „Koukni, je moc milé, že se mě snažíš zachránit a všechno, ale udělal jsi jednu velkou chybu. Když jsi zvedl tu kytku… Každopádně, zastav a nevracej se do města. Teď to nepomůže ani jednomu z nás.“ Mlela páté přes deváté a unavovalo mě to.

„Nevím, kdo málem umrzl v horách,“ neodpustil jsem si.

„Pomohl jsi mi,“ uznala. „Ale stejně se to stane.“

„Co se stane?“ vypadlo ze mě.

Povzdechla si. „Jsem prokletá.“ Protočil jsem oči. Věděl jsem, že mi na ni něco nesedí. Ta holka byla zcela očividně cvok. „Jednou umrznu. Jediné, co mě ještě drží při životě, je ta kytka. Ale protože ses jí dotkl ty, jsi teď taky prokletý.“

Suše jsem se zasmál. „Připadá ti, že je mi zima?“

„Zatím ne. Ale bude. A nic na světě tě nezahřeje.“ Přiznám se, že mě asi na sekundu vyděsila. Ale pak jsem se rozesmál.

„Jo, jasně.“

„Ale když půjdeš se mnou, existuje šance, že…“

„Počkej,“ stále jsem se smál. „Kam bych s tebou jako měl jít?“

„K šamanům,“ odpověděla. „Ale ty to nebereš vážně.“ Všiml jsem si, že se nenápadně odkrývá. Co proboha chtěla udělat? Vyskočit za jízdy? Zamyslel jsem se. Sice byla blázen, ale nemohl jsem ji tady nechat. Nemohla být v pořádku, ne bez rukavic a ne s tím, jak se stále třásla. Nelíbilo se mi to, ale musel jsem jí zabránit v tom, aby odešla. Musel jsem ji dostat do nemocnice za každou cenu. I za cenu předstírání, že je její chování úplně normální.

„Promiň, jenom mi to znělo dost neuvěřitelně,“ prohlásil jsem teda. „Vezmu tě do nemocnice. Tam tě jenom zkontrolují, jestli jsi v pohodě. A pokud budeš, zítra vyrazíme k těm… šamanům.“ Zdálo se, že jsem ji vážně uklidnil. Až do konce cesty bylo ticho, což mi naprosto vyhovovalo.