Ukázka třetí
Seděli jsme u ohně dlouho do noci a věděli jsme, že nám ještě pár společných hodin zbývá. Nebylo to poprvé, co jsme spolu drželi hlídku a starali se o to, aby oheň nevyhasl. Věděla jsem, proč nás stále nechávají spolu. Čekali, že když už si dobře rozumíme, jednou se i vezmeme, a tak to chtěli. Víceméně jsme s tím souhlasili. Měla jsem ho ráda a on měl rád mě, a také jsme nebyli ani trochu pokrevně příbuzní, což se uvnitř horských kmenů nestávalo příliš často. Bylo to tak jednodušší. On nebude muset si jít hledat dívku jinam, a já nebudu muset čekat, až sem přijde nějaký cizinec, na kterého bych měla udělat dojem.
Obvykle jsme si živě povídali, ale raději jsem dnes nechávala Tuiva na pokoji. Připadal mi zamyšlený a nesvůj. Hleděl na polární záři nad námi, ale klidný nebyl. Ruce se mu třásly a každou chvíli je zatínal v pěst. Když už několik hodin nepromluvil jediné slovo, začalo mi to být i nepříjemné. Bála jsem se o něj, bála jsem se, co ho může trápit. Jídla jsme měli dost, atmosféra v kmeni se uklidnila, ani jsme neválčili s žádným jiným. Co vůbec mohl mít za problém?
„Stalo se něco, o čem nevím?“ zeptala jsem se ho.
Obrátil se ke mně, ale jeho pohled byl jaksi vzdálený. „Ne, proč?“
„Nevím, připadá mi, že jsi smutný.“
Tuivo se jen zasmál. „Ne, to… Nic se neděje.“
„A proč jsi tedy smutný?“ nechápala jsem to. „Když se nic neděje?“
Tuivo znejistěl. „Víš… napadají mě takové smutné myšlenky.“
„Ale kvůli čemu? Stalo se něco někomu? Zranil se někdo? Onemocněl?“
Tuivo se zvedl a začal přecházet z jedné strany na druhou. Mátlo mě to. Takhle se naposledy choval, když nám jednou nedopatřením vyhasl oheň, protože jsme oba usnuli. Mimoděk čemsi vzpomněla na žár v těle, když nás za trest bičovali. Otřásla jsem se. Věděla jsem, že jsme si to zasloužili a byla jsem vděčná, že nám ukázali, co je správné, ale bolelo to.
„Udělali jsme něco zle?“ zeptala jsem se.
S laskavým, ale trochu smutným úsměvem na mě pohlédl. „Ty ne. To já.“
„A co?“
Zhluboka se nadechl. „Já… Prostě už nemůžu.“ Vstala jsem také a objala ho. Složil si tvář do dlaní. On vážně plakal?
„Co nemůžeš?“
Roztřeseně si povzdechl. „Být. Tady.“
Zarazila jsem se. „Jak to myslíš?“
„Nechci být jen součástí kmene. Chci být sám sebou.“
„Já ti ale nerozumím,“ namítla jsem rozhořčeně.
„Já sobě taky ne, věř mi. Ale chci být… svobodný.“ Oči se mu ve světle plamenů zvláštně zajiskřily.
Přemýšlela jsem. To slovo jsem znala, ale co to vlastně bylo, ta svoboda? Náčelník mi to vysvětlil jako možnost volby. „Ale ty přece máš svobodu,“ prohlásila jsem. „Můžeš si vybrat, jestli si vezmeš mě, nebo přece jen půjdeš do jiného kmene.“
„Ne tak úplně, čeká se ode mě… To je jedno.“ Zvědavě naklonil hlavu na bok. „Co si ještě podle tebe můžu vybrat?“
„Všechno,“ rozhodila jsem pažemi. „Jestli půjdeš s ostatními muži na lov nebo ne, jestli…“
„Myslíš? Když nejdu, dostanu menší příděl.“
„To je pochopitelné.“
„Ale co když mám hlad?“
„Stejně volíš mezi tím, jestli budeš mít hlad nebo jestli půjdeš na lov.“
„To není svoboda. To je jen volba mezi zlem a trochu menším zlem. A vůbec, já nechci lovit. Vždy je mi těch zvířat líto.“
„Hlupáku,“ zavrčela jsem. „Kdo tě něco takového naučil?“
„To je právě ono. Já sem prostě nepatřím. Nikdy jsem nepatřil.“
„Prosím tě, co tě to popadlo. Uklidni se, Tuivo. Kdo ti co namluvil?“ snažila jsem se ho uklidnit.
Viděla jsem v jeho tváři vztek, ale proč se zlobil? Nebylo přece třeba cítit hněv, s nikým jsme nebojovali, nic jsme nelovili, nikdo nedělal nic špatného. „Nikdo. Jen… víš, zanítila se mi jedna z těch rán z bičování, když jsme… selhali. Už mi to ošetřili, ale…“
„Zasloužili jsme si to,“ prohlásila jsem pevně.
Pokrčil rameny. „Možná. Ale já už si od nich nechci nechat poroučet, co můžu a co ne. Chci si to zvážit sám.“
„Ale to nedokážeš! To můžou zvládnout jen ti nejmoudřejší!“ prohlásila jsem. Vůbec jsem nerozuměla tomu, proč se chová tak hloupě, ale chtěla jsem to zastavit.
„A to řekl kdo? Oni, viď? Říkají o sobě, že jsou nejmoudřejší. Ale proč jim to věříš? Protože jsou moudří? A odkud víš, že jsou moudří? Protože to říkají.“
„Eh,“ vydechla jsem. „Cože?“
Protočil oči. „Chci jenom říct, že nemáš jistotu, že opravdu ví všechno nejlíp. A já si to nemyslím.“
„Jak můžeš takhle mluvit?“ zašeptala jsem.
„Protože nám ublížili, Taimi,“ pronesl zvláštně měkkým hlasem. Přeběhl mi mráz po zádech. „Nikdo nám nemůže ubližovat. Kdyby oni usnuli, nikdo by jim nic neudělal.“
„Ale oni by to neudělali. Oni neselhávají,“ namítla jsem.
„Možná jo. Jen o tom nevíme.“
„Ty ses zbláznil, Tuivo,“ zavrtěla jsem hlavou.
„Asi jo,“ povzdechl si. „Ale už… s těma myšlenkama nedokážu bojovat.“
„Měl bys jít za šamany. Máš nemocnou duši,“ doporučila jsem mu. „Oni tě z těch myšlenek vyléčí.“
„To mám taky v plánu,“ prohlásil. „Hned zítra. Ale… mám strach tam jít sám.“
„Pro máš strach?“ nerozuměla jsem tomu.
Pokrčil rameny. „Nedokážu jim o těch myšlenkách říct. Ale… hrozně jsem se bál se tě zeptat, jestli bys tam nešla se mnou.“
Nešťastně jsem na něj pohlédla. Nemohl za to. Kdyby se tady narodil, takové myšlenky by ho nepřepadaly. Nikdy mi neřekl, odkud přesně vlastně je. Prý bych ho nenáviděla. „Tobě… pomůže, když půjdu s tebou?“ zeptala jsem se. Nedávalo mi to příliš smysl, ale on přikývl. „Tak dobře,“ slíbila jsem mu. Doufala jsem, že se z toho vyléčí a všechno bude zase v pořádku.